Beze jména ✓

Kapitola čtrnáctá - Píseň

„První padl na začátku,
druhý podél potoka břehu,
třetí vypustil duši při honu,
čtvrtý opustil správnou cestu.

První se vrátil v nové síle,
druhý při své píle,
třetí vymazal své míle,
čtvrtý zamotával nitě.

První pojal předtuchu podlou,
druhý přijal cestu dobrou,
třetí povstal před hradbou,
čtvrtý se vydal cestou zlou.

První stanul v boji,
druhý padl ve svý cti,
třetí vstal ve své zbroji,
čtvrtý ukryl se před bohy.

První navrátil se domů,
druhý obrátil se zády k všemu,
třetí nedostal se k slovu,
čtvrtý došel svému skonu.”

Netušila jsem, co to je, ani kdo ona slova zpívá. Možná to jen mohl bejt další výplod mý mysli.

Překulila jsem se na druhej bok, plácla jsem rukou do polštáře.

Napůl jsem byla vzhůru, ale stejně jsem nedokázala usnout.

Zhluboka jsem si povzdechla a otevřela oči.

„Jedničko,” usmála se na mě zrzavá dívka.

„Abbad,” zasténala jsem, „to ty tady celou dobu zpíváš?”

„Jo,” zakmitala nohama do vzduchu, „nelíbí se ti?”

„Taková pochmurná,” zívla jsem, zvedla se do sedu.

„Mně se líbí. Má svoje kouzlo.”

„Jo,” automaticky jsem přikývla, netušíc, jaký kouzlo může mít zrovna tahle.

Pročísla jsem si vlasy, abych nějak uhladila prameny trčící do všech stran.

Abbad zalapala po dechu, hned slezla ze židle, spěchala ke mně.

Zmateně jsem se na ni dívala.

„Co to máš na hlavě!” vyhrkla, doslova skočila na postel, popadla pár mých pramenů vlasů do rukou.

„Ach,” zamumlala jsem. Na rohy jsem úplně zapomněla.

„To je…” Mávla rukou, hledala vhodný slova, „prostě hustý. Máš rohy!” ťukla do jednoho z nich, „jak jsi k nim přišla? Nikomu se rohy neobjeví jen tak.”

„Ani nevím,” mykla jsem rameny, „prostě se objevily.”

Nemohla jsem si dovolit říct jí pravdu. Už teď jsem musela přijít na způsob, jak zničit dračí rohy z magie, natož, abych hlídala, jestli se někomu dalšímu nesvěří.

„Je to úžasný.” Neustále se dívala na mou hlavu, k růžkům.

„Nemyslím si,” namítla jsem. Kdo by chtěl rohy? Však pomalu nejdou zamaskovat vlasy, natož, abych s nimi šla mezi lidi.

Ne, že by neexistovaly nějaký umělý rohy, ale tyhle byly pevný, v žádným případě bych je jen tak nesundala. A rozhodně jsem se nehodlala pokoušet dostat je z hlavy dolů. Ta bolest z onoho pokusu by rozhodně malá nebyla.

„Nehraj si s nimi, Abbad,” zlehka jsem sundala její ruce z rohů, „celkově mi taháš za hlavu.”

„Promiň,” malinko se usmála, „jen je to divný. A zvláštní. Takový divnězvláštní. Ty rohy nemáš.”

„Já vím,” přikývla jsem, „a docela ráda bych se jich zbavila.”

„To nejde,” zakroutila hlavou, „rohů se nejde jen tak zbavit. Vlastně to ani není možné.”