Beze jména ✓

Kapitola třináctá - Porozumění

Netušila jsem, co všechno se uskutečnilo během několika dní. Měla jsem všechno naprosto rozmazaný, na míle vzdálený.

Prsten každou noc zářil slabým světlem, nechtěl mě nechat jít spát, měnil barvy, až jsem z pokoje měla soukromou akci, při níž by za normálních okolností tekly desítky, možná i stovky litrů alkoholu, a vyřvávaly všemožný písně.

Se zrakem upřeným na noční stolek, v němž byl schovaný prsten, nedokázala jsem usnout, dokonce ani částečně přemýšlet.

Myšlenky mi utíkaly, v mý hlavě se dlouho nezdržely, udržet je na místě bylo nesnesitelně namáhavý.

Nevěděla jsem, jestli pokračovaly mý návštěvy kuchyně, anebo jsem zůstávala v pokoji.

Těžce jsem vydechla, spustila chodidla na podlahu. Měla jsem je zabalený v teplých pletených ponožkách, ale nevzpomínala jsem si, že jsem si je oblékala.

Tričko jsem měla potem přilepený k tělu, chladný kapky potu mi vystřelovaly husí kůži po celým hrudníku.

Tepláky, v pase užší, volně přecházely do širších, skrz jejich látku profukoval vítr, přicházející z otevřenýho okna.

Zmateně jsem se jeho směrem podívala.

Nebyla jsem si vědoma, že bych ho otevírala.

Teď jsem hlasitěji slyšela to ticho z venčí.

Popadala jsem mikinu, válející se na stolku, hodila ji přes sebe, hlavu schovala do kapuce a nejistými kroky jsem přešla k otevřenýmu oknu.

Nezahlídla jsem v okolí jakoukoliv postavu, všude bylo pusto.

Lehce jsem se naklonila ven, ve snaze kohokoliv najít.

Zahlídla jsme venku jen neidentifikovatelný šmouhy, nikoliv však lidská těla.

Zamotala se mi hlava, urychleně jsem se chytla rámu a pomaličku se sunula zpátky do pokoje.

Hlava mi třeštila jako po kocovině, minimálně v rozsahu dvou měsíců.

Chytla jsem se za hlavu, promnula si spánky.

Co se ksakru událo? Vůbec nic jsem si nepamatovala.

„Tak už jsi vzhůru,” zašeptala za mými zády Láere.

„Co se stalo?” zamumlala jsem tichým hlasem.

„Sama nevím,” zaslechla jsem její povzdech, „měla jsi strašnou horečku, třásla jsi se, nebyla jsi schopna usnout. Jen Quinova magie tě donutila usnout. Nevím, co to bylo. Za mrtvými sem nemoci nechodí.”

„Takže nejsem mrtvá? Co to má znamenat?”

„Jsi mrtvá, zlatíčko. Za život jsi byla v dlouhodobým kontaktu s magií, která nepatřila tobě. Nejspíš tenhle stav měla za následek ztráta magie.”

Olízla jsem si suchý rty. „Jak dlouho?”

„Měsíc a půl,” téměř jsem ji neslyšela, jak šeptala, „první dva týdny jsem byla zmatená, netušila jsem, co s tebou je. Pamatuji si nemoci na Zemi, ale nevěděla jsem, jak ti pomoct. Byla jsem z toho zoufalá, dokonce jsem donutila Lucifera, aby tě někdo pořád hlídal.” Hořce se uchechtla.

„Nic si nepamatuju,” zakroutila jsem hlavou. „Vůbec nic. Proč je ale venku tak pusto? Věčně někdo v okolí lítá.” Změnila jsem téma, o absenci vzpomínek na měsíc a půl s mou nemocí jsem se teď nechtěla nějak zaobírat. Nechtěla jsem přemýšlet, co to mohlo způsobit.