Beze jména ✓

Kapitola pátá - Původ

„Sabon?” pozvedla jsem obočí, vycházejíc z uličky, „a všeobecně?”

„Lhář, podvodník,” mykl rameny, „vrah.”

Cukla jsem s sebou, při posledním slovu.

„Co ode mě chceš?”

„No,” uchechtl se, „jako první se musíš vrátit. Pojď, znám pár jiných cest. U dveří na tebe čekají.”

Rozpohybovala jsem ztuhlý nohy, následovala ho skrz uličky.

„Proč po mně šli?”

„Tvůj záznam chybí. Jsi nebezpečí pro všechny tady. Lucifer si musel docela vybojovat, abys zůstala zde. Chtěli tě strčit do nejposlednějšího patra.”

„Co je na tom tak hroznýho?” namítla jsem, „tak prostě nemám záznam.”

„Nejde o to, že nevědí, do kterýho patra patříš. S narozením dítěte se utvoří záznam, naprosto jedinečnej. Se smrtí přijde ke Smrti, aby se rozhodlo o tvým osudu. Když umře dítě, záznam se sám zničí.” Zatáhl mě do temnější uličky,  na jehož konci byla slepá.

„Smrt je nucena pamatovat si každý úmrtí dítěte. Jména má vyryta do mysli, nikdy je nezapomene. A ty jsi před sedmnácti lety zemřela. Nikdo neví, kdo vlastně jsi.”

„Nemůžu bejt někdo jinej,” namítla jsem. „Kdo ale podle nich mám být?” Přeci mě nemohli mít za někoho úplně jinýho, nebo ano?

Na chvíli uhnul pohledem do strany, než se podíval po mně.

„Temný čarodějky a čarodějové se desítky, možná i stovky let pokouší stvořit dítě přes magii. Dítě, který by ničilo, poslouchalo je na slovo. Dítě, který by se mohlo dostat sem, ovládnout peklo i Elysejská pole. Zemřela jsi, ale žiješ. Dalších sedmnáct let jsi chodila po Zemi, jako kdybys nezemřela. Podle všechno jsi jejich.”

„To není možný,” zakroutila jsem hlavou, „tohle prostě nejde. Jak bych mohla? Máma by poznala, že dítě, který má, není její.”

„Nejsi jejich,” zakroutil hlavou, „nevědí všechno. Dítě temných by v sobě mělo magii už od dětství. Ty ji máš schovanou v sobě, jde cítit. Ale nefunguje.”

„Moje kamarádka je čarodějka,” vrazila jsem ruce do kapes, „nebo něco podobnýho.”

„Její magie je čistá, ta tvoje ne. Máš v sobě dvě magie.”

„Tak proč mi to Miria neřekla?” podivila jsem se, „šla jsem za ní -”

„Chtěla jsi vědět, čí je čistá magie v tobě. Neptala jsi se na druhou. Odpověď, pro kterou jsi si šla, jsi dostala.”

Zastavil se u stěny, jejíž barva se odlišovala od uličky. Světlejší, vyvedena v obrazu zvířete.

„Tady musíš projít. Skončíš vedle pracovny Lucifera, do poschodí, ze kterýho jsi sešla před dveře sem musíš vyšlapat jedno patro nahoru. Tam uż snad budeš vědět, jak do svýho pokoje.”

„Díky,” kývla jsem. „Ale kým mám být? Nemůžu mít v sobě špatnou magii.”

Přišla jsem si sem pro odpovědi, ale odcházela jsem se zmatkem v hlavě a nekonečnem otázek.

„Tady, tohle si vezmi.” Podával mi prstýnek.

Celý černý, se zlatavými nitkami, jako kdyby ho ony nitky držely při sobě. S květem, v němž se ukrýval drobný kamínek, v zelený barvě.

„K čemu?” převzala jsem si ho, zmatená.

„Jestli se pletu, budeš v pohodě. Ale jestli je moje teorie správná, bude to mnohem horší.”