Beze jména ✓

Kapitola patnáctá - Prastarý

Krádež bylo něco, co jsem nikdy v mým krátkým životě neudělala.

Přesto jsem se v noci plížila do Luciferova kabinetu.

Netrvalo nijak dlouho, abych náhodnýmu člověku vsunula do mysli, že nutně potřebuje mluvit s Luciferem, nejlépe co nejdál odsud.

Bylo mi už úplně jedno, z jakýho důvodu s ním potřebuje mluvit, jediný, co jsem potřebovala, bylo dostat ho odsud pryč.

Hodně se mi potily ruce, měla jsem problém neprásknout s klikou od mýho pokoje, jen jsem doufala, že v jeho pracovně nenadělám moc hluku.

Nebylo to v mým zájmu, ani v zájmu Colley. Natož v zájmu Kaimé s jejím plánem zničit Kruh.

Kráčela jsem opatrně, strašně potichu jsem našlapovala, abych nezpůsobila jakýkoliv hluk.

Nechtěla jsem se někomu dalšímu plést do myšlenek, už teď se mi jen z toho pomyšlení třásly dlaně i prsty.

Nakoukla jsem za roh z schodiště, hledala jsem kohokoliv.

Nikoho jsem v okolí ani z dálky nezahlídla, tak jsem vstoupila na patro.

Zbývalo jen dojít k pracovně a sebrat onen nůž.

Chtěla jsem se vykašlat na všechnu tajnost, prostě rychle přeběhnout ke dveřím, sebrat nůž a pak utíkat do parku, setnout rohy.

Jenže všechno nikdy nemohlo jít přesně podle původní představy.

Prošla jsem okolo několika soch, než jsem stanula před jeho dveřmi.

Netušila jsem, co od jeho pracovny očekávat, ještě nikdy jsem v ní nebyla.

Stiskla jsem kliku, zatlačila směrem dolů.

Oddechla jsem si, když dveře byly otevřený. Jestli by je zamknul, byla bych celkem v háji.

Otevřela jsem dveře jen na malou škvíru a protáhla jsem se dovnitř.

Uvnitř zářilo slabý světlo, díky kterýmu jsem viděla i na druhou stranu pracovny.

Co nejtišeji jsem zavřela dveře, a hlasitě jsem si oddechla.

Část mýho úkolu byla za mnou.

Přešla jsem ke skleněný vitríně, obhlížela jsem ji, co všechno skrývá.

Na první pohled upoutal mou pozornost malý dráček.

Vyveden v modré, po obou jeho stranách ležely tři prsteny.

Zamrazilo mě v zádech, jak jsem si vzpomněla na Luse a jeho knížku.

Prsteny přesně vypadaly jako šperky šesti členů Kruhu.

Hmátla jsem do kapsy, kde se skrýval prsten Kaimé.

Opatrně jsem ho vyndala ven, přes sklo položila do středu, přímo před draka.

Hezky mezi ně zapadal, jako kdyby vyplňoval tu pomyslnou mezeru mezi nimi, prázdnotu, která ho volala k sobě.

Sevřela jsem ho v dlani. Můj plán jsem měnit nehodlala, prsteny jsem s sebou brát nemohla, ani jsem tu můj nemohla nechat.

Sjížděla jsem očima sklo, hledala jsem nůž.

Docela dlouho trvalo, než jsem ho našla.

Skrz mnohý předměty, skrytý za sklem, se docela těžko hledal jeden obyčejný nůž.

Rozhodně tedy zas tak obyčejný nebyl, ale rozhodně skrýval menší hrozby než mnohé další.

Přešla jsem k další části vitríně.