Bez Adama

Šestá - Lilith

20. 11., pátek

Lilith se po rozdělení sladkosti cítila stále ještě provinile - k bratrovi se opravdu nechovala nejlépe, a kdyby poslouchala jeho názory, které tehdy odmávla jako roj much, ušetřila by jim mnoho problémů -, proto nebylo překvapením, že se nechala lehce ukecat na sledování nějakého animovaného seriálu dle jeho výběru.

Očividně v něm stále ještě panoval adrenalin z útěku před, pravděpodobně, bludem nebo toulavou kočkou, protože šel spát až brzy v ranních hodinách. Sama Lilith byla unavená, ale spaním by neudělala tlustou čáru za jejich hádkou.

Seděli na nepohodlných židlích před jejich starým počítačem, který se co chvíli sekal a do některých kláves se muselo doslova mlátit. Zabalili to až kolem druhé ráno, kdy ona usínala v sedě a jeho děsila představa, že spadne.

Ráno se musela z postele vyškrábat, k čemuž ji dopomohl Gabriel řvoucí u ucha, který se uchýlil až k ukradení přikrývky. Byla moc unavená, aby se ji snažila vyhrát zpátky stejně jako včera, kdy nenacházela energii na přednášku o tématech vyskytujících se na obrazovce, které byly zobrazovány (dle jejího názoru) špatně, nevhodně nebo nejasně. Netoužila, aby to skončilo tak, že se bude jednat o výchovný vzor pro Gabriela a on se bude chovat stupidně a hrubě. Zpětně za to byla ráda, jen by jí sdělil, že je trapná, a ať sklapne.

Chvíli ještě ležela, i v chladné posteli bez peřiny se to dalo, dokud na ni nezačal Gabriel stříkat starou vodní pistolkou, na straně prasklou, takže zamokřila i koberec, ale to oba ignorovali. Bratr se zalekl jejího prudkého posazení ve strachu z opětování útoku a ona radši poslepu popadla oblečení do školy.

Po vyčištění zubů se na chvíli zastavila u pohovky v obýváku s mámou na ní, ještě stále v nemocničním úboru. Počkala, až se nozdry ženy pohnou, aby si byla jistá, že máma neumřela a rovnou to vzala ke dveřím, kde už na ni čekal bratr.

Nechala bratra po cestě mluvit o nějaké hře, kterou si chce přát k Vánocům, a jen tiše poslouchala, občas něco poznamenala, ať nevyvolá dojem, že ho nevnímá.

„Lilith!" zavolala od vchodu do školy Bianca, když se k němu Lilith už sama blížila. Zamračila se, nechápala, co si touhle hrou dokazuje. Nečekaly na sebe, potkaly se ve třídě, v teple a bez zbytečných pohledů lidí, kteří se teď po obou otáčeli. Podvědomě trochu pozvedla ramena, ale jen, co si to uvědomila, je cíleně vrátila do normální polohy.

Aha.

Vedle Biancy zachumlané v teplé bundě, šále, rukavicích, čepici a bůh ví ještě čem, stála její maminka. Kamarádka měla už zdálky nepřirozeně rudé tváře, muselo jí být horko z přebytečných vrstev, přesto Lilith zatoužila, ať má alespoň polovinu jejího oblečení. Na blížící konverzaci by jí to přineslo dost plusových bodů.

„Ahoj, teto," zvlnila silou rty, a tím i pohnula zmrzlými tvářemi, „Bianco," kývla na kamarádku a zastavila se před nimi. „Co vy tady?" Udržovala ležérní a šťastný tón, Bianca stojící v úrovni za její maminkou protočila na hru oči. „Kdybych věděla, že tady budeš, přišla bych dříve." Nasadila výkonu korunu.

„Vidíš, mami, říkala jsem ti to," pokusila se jí trumfnout Bianca. „Měli jsme jí napsat."

„Ahoj, děvče, ty rosteš jako z vody," pevně ji objala žena.

Lilith si až nepříjemně jasně byla vědoma přítomnosti ostatních studentů, s Biancou si přes rameno maminky vyměnily pohled. Vztek a nadávky ve tváři kamarádky by stejně žádná slova vyjádřit nedokázala. I když to vlastně ani nebylo nutné.