Bez Adama

Desátá - Eve

23. 11., pondělí

Eve stála před rozhodující volbou dnešního dne. Špatná volba dokáže zničit celý den, stejně jako dobrá ho může udělat fenomenálním.

Zhluboka se nadechla a vyměnila ruce tak, že měla k nohám namísto žlutých džínů přitisknutou starou dobrou sukni. Džíny měla včera a necítila se v nich nejlépe, ale dnes to třeba bude jiné, ne? Už je jednou měla před lidmi, tak jí jejich nošení možná bude připadat komfortnější.

Ale zase sukně je jistější a po tréninku by se nemusela soukat do kalhot...

Taky jí ale kalhoty lépe zahřejí po pobytu v chladné vodě, zatímco sukně by jí byla jen pohodlná a teplo by nijak neposkytla.

Ale-

„Eve," zabušil jí Jordan na dveře, „do školy bez snídaně nejdeš, rozumíš?"

„Jo, tati, už běžím," houkla a se zatnutými zuby si navlékla žlutou variantu a zastrčila do ní černé triko. Zběžně zkontrolovala hodiny a srdce se jí málem zastavilo, za pět minut by už měla vyjíždět a- Do háje.

Skoro přepadla přes židli, jak se snažila co nejdříve dostat z místnosti.

Meda.

Krucinál, pustila kliku a rychle ještě popadla kočku z postele. Dočkala se protestního mňau.

„Já vím, ale nebudu po tobě uklízet případné nehody," odpověděla jí a při cestě ze schodů si ji držela co nejdále od těla, ať na sebe nedostane její chlupy.

„Jestli máš problém se vstáváním, můžu tě každé ráno budit jako, když jsi byla malá," vzhlédnul na ni táta od stolu.

„Ha, ha, ha, velice vtipné," protočila oči. „Nech mě hádat?" Popadla ze skříňky musli tyčinku a rozbalila ji. „Bylo by to stejně něžné jako na základce? Přijdeš, rozsvítíš, odejdeš a když tak mi vytrhneš peřinu?"

„Nic jiného na tebe nefungovalo," zabručel. „Tohle je tvoje snídaně?" Kriticky si měřil jídlo v její ruce.

„Nic jiného-" kouknula na hodiny - už jen dvě minuty. „Nestíhám." Ukousla si o něco větší kus. „Mike už odjel?" zeptala se s plnou pusou.

„Supluje na sedm. Máš už jenom minutu, neměla bys-"

„Už běžím!" Uchopila ucho batohu a zamířila do předsíně. „Mám tě ráda, hezký den!" Houkla na něj přes rameno a spěchala, ať na ni kamarád nečeká moc dlouho. Nebo hůř, nerozhodne se jít na autobus.

...

„Už jsem se bál, že nepřijedeš," říkal Matt při nasedání do auta. Triko měl pomačkané, kruhy pod očima byly větší než obvykle, vlasy na jedné straně přeleželé.

Jeho dům byl na její cestě do školy. Netrvalo dlouho a společně s růstem jejich přátelství rostla i tradice společného ježdění do školy. Mira bydlela na nevhodném místě, takže z ní byla vynechávána. Často si na to stěžovala, ale náhodný hezký kluk v autobuse většinou docela rychle změnil její úhel pohledu.

„Já taky," přikývla. „Nespals dobře? Vypadáš...unaveně."

„Nová knížka," pokrčil rameny. „Celou neděli jsem se učil chemii a potřeboval jsem si odpočinout."

„Takže jsi do noci četl?"

„Jen do jedné, Angie," jeho tříletá sestra, „pak brečela ze spaní, tak jsem to vzal jako náznak vesmíru, ať jdu spát."