Bez Adama

Třicátá druhá - Eve

11. 1., pondělí

Eve svůj nový šátek zbožňovala. Postarala se o to, že to všichni v jejím okolí věděli natolik, až by ona sama nedokázala spočítat kolikrát jí bylo řečeno, ať zmlkne. Dokonce i trpělivý Jordan to už nevydržel a po pár pokusech o změnu tématu, jí to prostě na rovinu řekl. „Eve, já to chápu, je hezký, ale prosím, nemůžeš toho už nechat?" protíral si čelo a unaveně si ji měřil zpoza počítače.

Nemohla za to tátu vinit, každopádně líto jí to být mohlo.

Vždycky o tom mohla básnit i Medě, ale zrovna tady jí chyběla zpětná vazba.

Nejenomže byla jeho látka nehorázně příjemná a na barvy se nedalo vynadívat, tanec modré a růžové by dokázala pozorovat donekonečna, ale, a to bylo nejdůležitější, BYL ZATRACENĚ MODRÝ A RŮŽOVÝ!

Už v sobotu se přestala sama sobě omlouvat za nadávky v jejím obdivování toho kusu látky, protože to prostě jinak nešlo. Chtěla, potřebovala, si z toho obchodu, kde se tohle stalo něco odnést a bylo snad něco dokonalejšího než něco, co přímo vedlo k tématu rozhovoru, který to celé odstartoval?

Byla na sebe pyšná, jak celou situaci zvládla.

Když ty noci před tím nemohla usnout, tak procházela veškeré katastrofické scénáře, které by mohly nastat, a tím si nespavost ještě zhoršila. Pořád v ní stále přežívala malá část, která volala po tom, že proti ní Lilith poštve celou třídu a tohle je jen jedna z fází jejího šíleného a krutého plánu.

Ale jen jedna, zbytek měl dost práce s tím nezačít se vznášet v oblacích.

Zrovna teď přejížděla po jemné látce zastrčené v kalhotách namísto pásku a na půl ucha naslouchala přednášce o seberozvoji jejich školní sekretářky.

Ve výsledku divadlo a tahle aktivita, která měla být původně druhou možností právě pro lidi s nechutí jít na zmíněnou školní hru, vyšly na jiné termíny. Jejich třída měla to privilegium, že na řadu ještě s jejich paralelkou, došla první. Co tak pochopila, tento den si tímhle projdou všechny ročníky.

Paní sekretářka, jejíž jméno by se měla Eve konečně naučit, jí a Lilith při vstupu věnovala speciální úsměv.

Miře a Mattovi to řekla hned ještě v pátek na obědě, když Lilith zmizela s Biancou pomoct jí s něčím do výtvarné místnosti.

„To je nefér," zabručel s úsměvem jediný kluk u stolu. „Jaktože ty máš holku a já furt nic." Nemyslel to vážně, Mattovi zatím bohatě stačily knížky a obdivování holky, která se mu líbí, z povzdálí.

„Hlavně nenápadně, Matte," zamumlala k němu na oko Mira, ačkoliv to bylo očividně mířeno i na Eve. „Všichni víme, že to je dost viditelný, ale jsou i lepší a nenápadnější cesty, jak reagovat, třeba..." Odkašlala si a zpříma se zadívala Eve do očí. „Páni, vážně?" hraně si zakryla ústa rukou, jako by žila v osmnáctém století a viděla stehna ženy na ulici. „Ty a," ztlumila hlas a nahnula se blíž, „Lilith? Néé!" dořekla se vzdalováním se.

Tehdy u stolu byla rudá, ale nyní na to jen vzpomínala s růžovou nostalgií.

Ani tak se avšak nenechala dlouho pobízet a převyprávěla jim celé čtvrteční odpoledne, ani detaily značek jednotlivých potravin, pokud si je pamatovala, nevynechala. Ani jeden dopředu mytologickou Lilith neznali, a tak je s ní Eve musela sama seznámit. Pak radši jen krčila rameny, když se jí ptali, proč to nezmínila dříve. Vytahovat pravý důvod, i když o něm okrajově věděli - už jim to dříve několikrát zmiňovala -, netoužila. Na Mattově tváři bylo ublížení, přeci jen spolu vždycky příběhy sdíleli.