Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-4-

Jeho oči na mě visely celou hodinu a jsem si jistá, že by visely i dál, kdyby nezavonilo.

Při zazvonění zvonku jsem se zvedla a věci, které jsem si do tašky naházela už pět minut předem, vzala s sebou. Tušila jsem, že se o mě bude zajímat. Vždyť poslední rok byly všechny nadpřirozené bytosti pouze a jenom zlé. Šance, že by se to s příchodem nového vlkodlaka změnilo, byla naprosto minimální. Ale já se jen tak nevzdám.

Vyšla jsem ven ze třídy a vydala se hledat bratra. Vím, že to tu zvládne i beze mě, ale prostě jsem si nemohla pomoci. Musím ho chránit. Jenže jsem ani nesešla schody, když jsem si všimla, jak všichni zastavili a koukali se ke vchodu do školy. Když jsem tam svůj zrak upřela taky, ztuhla jsem.

Ne. To nesmí být pravda. Protože jestli je, tak okamžitě ze školy odcházím a Jaspera beru s sebou. Střední škola je sice důležitá, ale ne zas tak moc, abych tu musela trpět s dvěma alfamy, stejnými jako vejce vejci.

Jakmile se fronta na schodech dala znovu do pohybu, rozběhla jsem se směrem bratrova třída a nebrala jsem ohledy na to, jestli do někoho narazím.

Hned, co jsem bratra uviděla, rozešla jsem se k němu. Musím se k němu dostat co nejdřív a potom jít napsat Derekovi, protože si jsem naprosto jistá, že novinky o dvojčatech bude chtít slyšet.

„Je tu Aiden a Ethan. Myslím si, že to je především kvůli tomu, abychom jim znovu neutekli," vzala jsem bratra za rameno a odtáhla ho dál do chodby, kde nebylo tolik lidí.

„Cože?!" Vyjekl Jasper nahlas a já mu rukou překryla pusu. Věděla jsem, že náš slyší všichni vlkodlaci v budově, ale nemusí se o nás rozhovor začít zajímáte i ostatní a to naprosto normální lidé.

„Jo, takže já jdu napsat našemu spolubydlícímu a ty-," nedopověděla jsem to, protože se za mnou nahlas zabouchal skříňka, která můj hovor ukončila. To by ale bylo v pohodě, kdyby se u té skříňky neozval ještě jeden, opravdu otravný hlas, u něhož jsem doufala, že jsem se ho navždycky zbavila.

„Ahojky An, dlouho jsme se neviděli," řekl posměšně Aiden a usmál se na mě. Já na tváři vykouzlila naprosto ironicky úsměv a otočila jsem se směrem Aiden a Ethan, protože přece jen, ti dva nikdy nikam nechodí sami.

„Víte, a já fakt doufala, že už vás nikdy neuvidím," nechala jsem svůj úsměv spadnout a začala jsem se tvářit naprosto znuděně.

Do toho se ozval druhý hlas, „přišli jsme za tebou, protože jsme ti chtěli oznámit, že jsi docela egoistická. Ne všechno se dělá kvůli vám. Třeba například dnešní nástup do školy nebyl náš nápad, ale jeho nápad a ne, nejsme tu jen kvůli vám," Ethan stočil svůj pohled na duo Stiles a Scott, který se sice snažil být nenápadný v odposlouchávání, ale moc mu to nešlo.

„Naposledy jste dělali naprosto všechno jen kvůli mně, tak proč by to teď mělo být jinak?" Ušklíbla jsem se na dvojčata. Avšak odpověď na svoji otázku jsem znala. Teď už nejsem jediná, po kom jdou.

„Sama dobře znáš odpověď na svou otázku," oplatil mi úšklebek Aiden a bez jediného rozloučení i se svým bratrem zmizel.

„A ty se snaž působit nenápadně. Kdyby se tě někdo starší na něco ptal, kdokoliv starší, včetně učitelů, tak se je snaž co nejrychleji odbít. Já jdu," navázala jsem v místě, kde jsem přestala, když mě přerušili Aiden a Ethan.

Ještě jednou jsem Jaspera objala a s batohem, pevně upevněným na zádech vyšla ze školy. Opřela jsem se o jednu ze zdí a vytáhla telefon.

Anita: Celou hodinu na mě koukal Scott. To jsi mu zatraceně nemohl říct pravdu?!

Trvalo jen chvilku než mi Derek odepsal.

Derek: Nemohl, musí si na to přijít sám. A teď potřebuju pomoct, takže okamžitě vypadni ze školy a běž do nemocnice. Zeptej se na Isaaca Laheyho.

Vážně?! To by mě hrozně zajímalo, jak mě hodlá omluvit že školy. Ještě k tomu, když tady ponechávám Jaspera s dvojčaty.

Anita: Jsou tady dvojčata, nemůžu odejít!

Derek: Je to vážné!

Až ho uvidím, tak ho zamorduju! Ještě jsem napsal jednu zprávu Jasperovi, kde mu vysvětluji, že jsem musela urychleně odejít a vyběhla jsem směrem nemocnice.

--------------------------------------------------------------

„Isaac Lahey," vydechla jsem nahlas, když jsem se zastavila u recepce. Jelikož jsem běžela přes město, musela jsem se krotit, což mi sebralo více sil než jindy.

„Promiňte, ale jestli nejste rodinný příslušník, tak-," ani to nedořekla, když jsem ji přerušila větou: „Posílá mě Derek!" To ji už konečně zvedlo ze židle a já pochopila, že jsem mluvila s Melissou, Scottovou matkou. Alespoň něco.

„Isaac byl zraněn. Přivezli ho sem už včera večer. Bohužel se mi Dereka podařilo kontaktovat až teď. Ta zranění už vypadají dobře. Normálně se hojí. Problém je jako vždy, že se hojí moc rychle," dodala informace, abych pochopila, co se stalo.

Došli jsme k pokoji, u kterého byla složka pacienta s Isaacovým jménem. Po zaklepání jsme vešli dovnitř a já poprvé spatřila posledního člena Derekovi smečky. Ležel v bílé posteli a koukal na nás. Melissu už znal, ale mě v životě neviděl. Bylo mi to jedno.

„Co se stalo?!" Zeptala jsem se ho a Melissu naprosto vypustila z hlavy. Rozešla jsem se k Isaacově posteli, a jakmile jsem k ní došla, odsunula jsem peřinu a vytáhla mu triko nahoru. Pod obvazy a náplastmi už nic nebylo, což znamenalo, že se zhojil a já ho musím dostat k Derekovi do bytu.

„Zařiďte, aby ho nikdo nehledal. Jestli se někdo dozví, že už mu nic není, budeme mít docela problémy," řekla jsem vážným hlasem a šla jsem se podívat, jak vysoko je okno. Byli jsme v druhém patře, takže pod námi byly zhruba čtyři metry volného pádu. To zvládneme.

„A ty," ukázala jsem prstem na Isaaca, „dělej. Musíme se odtud dostat co nejdřív."