Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-7-

„Kolik jsi jich dnes udělala?"

„Dva," zvednu se na lokty a navážu oční kontakt s Derekem. Nikdy ke mně sám nechodí. To já každý večer vyšla z pokoje a šla k němu.

„A čí krev-," nestihl to ani doříct, jelikož já ho přerušila. Nechtěla jsem, aby si o mně myslel takové věci. Sice jsem zabila, ale kdybych si mohla vybrat, nikdy bych to neudělala.

„Zbylo mi ještě trochu tvojí krve a taky jsem poprosila Jaspera. Víš, že bych nikomu jinému neublížila," zavrčím, ale v hloubi duše vím, že kdybych měla komukoliv ublížit, jen aby se Derekovi nic nestalo, tak bych to udělala.

„Přišel jsem, protože vím, že ty bys nedorazila ke mně," poví a já vím, že tušil, že se na to zeptám. Nebyla jsem nečitelná, a o to ještě lépe to poznal ten, se kterým jsem už strávila spoustu času.

„To je poprvé," znovu si lehnu a koukám do stropu. Věděla jsem to. Věděla jsem, že je můj druh, ale taky jsem věděla, že já jeho družka nejsem. A nikdo, kdo tohle pouto nezažil netuší, jak náročné to pro mě je.

Tohle pouto je ve většině případech opětované. Je jen málo případů, kdy jeden vlk odmítá přijmout toho druhého. A většinou, když už se to stane, tak je ten zamilovaný, ten který toho druhého jako druha přijal, nějak poznamenaný. Udělal strašné věci. Proto ho druhý vlk odmítá.

Ale jedna věc na tom dobrá je. Druhá osoba, jejíž vlk druhého vlka nepřijal, nemá o ničem ani tušení.

„Tak tam tak nestůj a pojď do postele!" Protočím očima. Samozřejmě, že miluju chvíle s ním strávené, ale někdy je opravdu natvrdlý.

„Dobře," vlezl si vedle mě pod deku, přitáhnul si mě paží k hrudi a já radši přestala myslet na to, že to takhle stejně nevydrží navždy, protože si jednou Derek najde svoji družku a mě opustí...

---------------------------------------------------------------------

„Vážně Jaspere?! Chápu to, druh je důležitý, ale nemusíš být Isaacem posedlý!" Strašně mě bolí hlava. Včerejšek byl náročný. Dodělávat dva amulety bylo moc, měla jsem si počkat ještě pár dní a včera udělat jen jeden.

„Oba víme, že kdybychom se bavili o tobě a Derekovi, bylo by to pro tebe ještě horší. Tak drž pusu na uzdě a poslouchej, jak básním o Isaacovi," usměje se zasněně a já v tu chvíli vím, že ho nijak nepřesvědčím, aby s tím přestal.

Bohužel, moje přání klidného, i když na jednu stranu bolestivého (když počítám svoji hlavu), rána se nevyplnilo. Stáli jsme už s bratrem u školy, když v tom mě za rameny objala dvojčata. Ne, nebyl to dobrý pocit.

„Jaspere, běž do třídy!" Rozkážu mu a jen vidím, jak utíká do školy. Nic nenamítal, což znamená, že jde pro pomoc. Jenže tu tady ani nechci vidět.

„Co mi vzkazuje tentokrát?" Zavrčím a musím se opravdu hlídat, abych jejich paže ze svých ramen neshodila.

„Proč si myslíš, že ti Deucalion něco vzkazuje? Úplněk je až za pár dní a my zatím máme volno. Jenom nebyl zrovna nadšený z tvého včerejšího útěku s Isaacem," povzdechnu si a Aiden se nakloní k mému uchu. „Přišli jsme si jen popovídat jako staří známí," foukne mi do vlasů a podívá se na Ethana.

„Vážně? Já si totiž neuvědomuju, že bychom byli staří známí. Byli jste prostě jen dvě naprosto neznámé alfy, co mě donutili zabít Alexe a Johna. Takhle si já staré známosti nepředstavuju," zamračím se.

Pravděpodobně chtěli ještě něco říct, ale já jim to už nedovolila. Vykroutila jsem se z jejich sevření a z tašky si vytáhla nožík. Jak už jsem jednou zmiňovala, boj není moje silná stránka. Ale když už musím, tak u něj nejraději podvádím.

„Nepřibližujte se ani ke mně, ani k nikomu, kdo je mi blízký. Jestli na Jaspera jen promluvíte, Deucalion přijde o dva loajální členy smečky," zařvala bych na ně, kdybychom nestáli před školou. Opravdu nestojím o to, stát se pokusným králíkem nějakých posedlých biologů.

„Jak si přeješ," Ethan zvedne ruce nahoru, ve znamení, že se vzdává. Ale já vím, že to nenechá jen tak. Oni nedokáží přijmout, že jim někdo vyhrožuje.

--------------------------------------------------------------

„Kde ho máš?" Zeptám se naštvaně Lydie. Ten náramek má pouze den a už ho nenosí. A to jsem zdůrazňovala, ať ho nikdy nesundávají.

„Koho?" Zeptá se nechápavě a trošku vyděšeně. Nedivím se, vylekala jsem ji. Zrovna si vytahovala učebnice ze skříňky, když se za ní ozval můj hlas.

„Náramek. Řekla jsem, ať ho nikdy nesundáváte! A ty ho hned první den nemáš na sobě?!" Zavrčím, tentokrát nechápavě. Dobře, vím že se o tom, že je bánší dozvěděla před pár měsíci, ale i tak.... To mě prostě nemůže poslechnout?

„Nandej si ho!"

„Nemám ho tu. Nehodil se mi k šatům," pozvedne na mě obočí. Kdyby se ještě usmála, vypadalo by to, že mě chce vyprovokovat.

Nakloním se k ní a pošeptám jí do ucha, „už se těším, až tě něco kvůli tvé hlouposti málem zabije a já budu jediná, kdo ti bude moci pomoct. A víš co udělám? Nechám tě trpět, protože kdybys mě poslechla, tak by se ti to nestalo," dopovím to a vydám se na další hodinu.

Je mi jedno, že to celá Derekova smečka, včetně mého bratra, slyšela. Chci, aby mě začali brát vážně, protože jestli se to nestane, tak to nedopadne jenom zraněními, ale rovnou smrtí několika z nás. A to já na svědomí mít nechci.