Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-6-

Jasper. Jediné štěstí, že to nebyl Derek. Najít mě v pozici, kdy vedle sebe ležíme s Isaacem na posteli, hlavy nakloněné k sobě a usmíváme se jeden na druhého? Chudák Isaac. Myslím, že zítra už bych si neměla s kým pořádně popovídat.

Zjevně jsem se asi zamýšlela moc dlouho, jelikož jakmile jsem se otočila na Jaspera, abych mu vysvětlila, co se tady děje, nedokázala jsem nechat svoji pusu zavřenou.

Podle vůně, kterou začal Jasper vydávat jsem pochopila, že se něco změnilo. A protože jsem ten pocit znala dobře sama od sebe, věděla jsem co. Jen jsem doufala, že to tak budou mít s Isaacem oba.

A k bratrovu dobru, měli. Našli si druha. Osobu, se kterou stráví zbytek života. A bylo to vzájemné.

Ani jsem si neuvědomovala, že jsem byla v pokoji navíc, dokud jsem neslyšela, jak Jasperovi z ramen spadla taška a on se pomalu a potichu začal přibližovat k Isaacovi. To už jsem si řekla, že jsem viděla dost a odešla z pokoje. Je mi naprosto jasné, co tam za pár minut budou dělat a doopravdy to nepotřebuju slyšet.

--------------------------------------------------------------

Derek: To jsi mi nemohla alespoň napsat? Byli slyšet až před domem!

Anita: Asi jsem na tebe nějak zapomněla. Právě vyrábím dárky pro tvou smečku...

Derek: To nemusíš, oni nic nepotřebují!

Anita: Vlezla jsem jim na jejich území, čtyři měsíce bydlela u jejich alfy a teď jsem si šla do školy jako by nic!

Derek: Správně, jsem jejich alfa, takže mě musí poslouchat.

Anita: Věř mi, ten dárek se jim bude líbit. Udělám jeden i tobě! Posílám pusu!

Derek: Ty mě nikdy neposlechneš...

Anita: Ne, ne :)
--------------------------------------------------------------

Bylo půl páté večer, když jsem se vracela zpět. Opravdu, za skoro šest hodin by už přece mohli být unavení, ne? Hlavně jsem si byla jistá, že i kdyby nebyli, Derek je v jejich činnosti přeruší.

Stála jsem před vchodem do luftu, opřela jsem se o zeď a pořádně se zaposlouchala.

„-takže jak? Teď na ni prostě budeme čekat?" Vyjekl mužským hlasem někdo, koho jsem ještě neměla tu možnost, si pořádně odposlouchat.

„Jo," odvětil Derek a já se potichu zasmála. To je totiž přesně on.

„A to ji nemůžeš napsat nebo zavolat, aby přišla?! Už čtyři měsíce tu máme tajně alfa vlkodlačici, co si může jít kam chce, protože si umí maskovat pach. A kdyby se jí zachtělo někoho zabít, tak by nikdo nezjistil, že to byla ona! No chápete to?!" Ozval se znovu ten první hlas.

Stiles. Nikdo jiný by přece tolik nevyšiloval, protože by proti mně měli alespoň nějakou sílu.

„Můžu tě ujistit, že Anita opravdu nikoho vraždit nehodlá. A teď už se posaď a čekej. Volat jí nemá cenu, jelikož je za dveřmi!" A to byla pravda. Vyběhnout tyhle schody je naprostá hračka.

„Jsem Anita, ale jelikož to už všichni víte, tak nemá cenu se nějak víc představovat. Řekněme jen, že jsme s bratrem přijeli pomoci Derekovi s hledáním dvou členů jeho smečky," ne, nebyla to pravda. Ale lepší než jim hned při prvním seznámení oznámit, že kvůli mě jsou Erica a Boyd nezvěstní a alfy přišly o pár měsíců dříve.

„Lžeš," ozval se Scott.

„Ano, ale je to lepší než vám říct pravdu," na konci se usměju a vzdvihnu svůj pohled na Dereka. „Doufám, že jsi jim vysvětlil pravdu o mém zrození alfy...?"

„Isaac," kývne hlavou směrem na Isaaca, ale svůj naprosto lhostejný výraz z tváře nesundá.

Isaacovi jsem sice vysvětlila pravdu o tom, kdo jsem, ale alfa smečku jsem nezmiňovala. Sice jsem mu řekla spoustu informací, ale kdyby jich měl přebytek, akorát by si zadělával na problémy.

„Na přivítanou jsem, i přes Derekovy protesty, něco vyrobila. Pro vás všechny," usmála jsem se a z batohu na zádech jsem vytáhla červenou krabičku. V ní bylo šest náramků s různě barevnými kameny.

„Berte je jako omluvu, že jste se o nás s bratrem dozvěděli až teď. Ale než vám je dám, musím něco říct," zarazím se a navážu oční kontakt s každým zvlášť.

„Nesmíte si je sundat. Nikdy, chápete? Jelikož vám už Isaac řekl, co jsem byla, tak musíte vědět, že když něco takového řeknu, nesmíte to porušit," zvážním. Musí mě poslechnout. Nehodlám je vystavovat ještě většímu nebezpečí. Jsme sice stejně staří, ale řekněme si to na rovinu. V mém světě se pohybují pouze chviličku, zatímco já jsem se do něj už narodila.

„Proč? Co to je?!" Ozve se Stiles. Mělo by mi být jasné, že to bude on.

Ale když jsem chtěla odpovědět, přerušil mě Derek. „Neptej se a nos to!" Zavrčel na něj.

„V pořádku, Dereku," usměju se na něj a svůj pohled přesunu na Stilese. „Je to amulet. Na tvou ochranu. A jestli nechceš zemřít, tak mi prostě budeš muset věřit," ušklíbnu se na jediného člověka v bytě a začnu každému rozdávat jeho náramek.

„Pro každého je jiný. Jedinečný. Musíte pochopit, že když jsem přišla sem, přinesla jsem spousty problémů. A tohle vám zajistí, že mě s vámi nikdo nebude spojovat," dám poslední Lydii.

Bánší. Zvláštní, ve svém životě jsem potkala jen dvě. A ta druhá je Lydie. Clarissa, první bánší, která mě sama vyhledala, byla úplně jiná.

„Teď, jestli mě omluvíte, půjdu si lehnout. Jsem vyčerpaná. Vytváření amuletů dá zabrat," ukloním se a vyjdu schody do patra. Vím, ta úklona byla ironická, ale já si ji prostě nemohla odpustit. Vždyť mi je jen 19!