Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-13-

"Co to kurva bylo?!" Ne, tohle jsem nevykřikla já, i když jsem to měla na jazyku. Byl to Peter, který přišel úplně pozdě! Proč přišel tak pozdě?!

Nebyla jsem jediná překvapená, takže jsem zase nepromluvila jako první. "Peteře, co tu děláš?" Vyslovil Scott překvapeně otázku. Ale Peter ho naprosto ignoroval. Svůj pohled měl přilepený na mě a nevypadal, jakoby mě chtěl obejmout.

Kdybych byla člověk nebo alespoň bytost, jež je slabší než on, možná bych se i krčila strachy, ale jako alfa jsem věděla, že mi neublíží. Nechce riskovat, že bych mu taky mohla něco udělat.

"Proč ses nedržela plánu?!  Mohlo tě něco zabít!" Já se akorát zamračila a čekala, co se bude dít dál. Jestli po mně bude pořád jen křičet, tak ho budu přehlížet.

Jako bych ani neslyšela jeho otázku, otočila jsem se na Dereka a taky se na něco zeptala. "Co to s nimi bylo?" Pochopil, že se ptám na dva divoké vlkodlaky v sejfu, tak jsem to nemusela nějak víc rozvádět.

Jenže místo Dereka zase promluvil Peter. "Kdyby sis nerozbila sluchátko, věděla bys to!" A já ho zase ignorovala a pozvedla obočí na Dereka ve znamení, že mě zajímá jeho odpověď, ne Peterova.

"Ty dva drželi v tomhle stupidním sejfu čtyři úplňky, aniž by jim dovolili se proměnit. Zatím nevíme, jestli to byla past na nás nebo trest pro ty dva, ale spíš se přikláníme k první možnosti," řekl a já z toho pochopila, že ve městě se teď volně pohybují dva naprosto zdivočelí vlkodlaci, které jsem vypustila na svobodu.

"Sakra," to bylo jediné, co jsem na celou situaci byla schopná povědět. 

"Jo, sakra," zopakoval po mě Derek a vydal se stejným směrem, co ti dva divocí. Peter nejspíš pochopil, že na něj úplně kašlu, takže se mě ani nesnažil zastavit, když jsem se vydala za Derekem. Ale nejdřív jsem si ještě musela něco vyřídit.

"Allison," zavrčela jsem na jediného člověka v budově a vystartovala jsem po ní. Rukou jsem ji přirazila ke zdi a koukala se jí přímo do očí. Teď jsem litovala toho, že neumím číst lidem v mysli. Tak strašně by mě zajímalo, na co teď myslí. Jestli ji zabiju? Nebo jen zmrzačím? Nebo na ni budu řvát dokud neohluchne? Neměla jsem v plánu ani jednu z těchto možností, ale protože jsem byla škodolibá, hodlala jsem ji nechat chvíli trpět.

"Neublížím ti," usmála jsem se nebezpečným úsměvem a počkala si, až jí v její hlavičce dojde, co jsem teď řekla.
Naprosto zřetelně jsem viděla, jak se jí ulevilo, tak jsem chtěla zase její radost zmírnit. "Alespoň pro teď. Ale přísahám, že ještě jednou neuposlechneš můj příkaz a skončíš špatně. Tak, že ti nepomůže ani tvůj otec," naposledy jsem se usmála a pustila ji.

Doufám, že to pochopila, protože jestli ne, tak příště nebudu tak milá.

--------------------------------------------------------------

Od osvobození Boyda a Cory (její jméno jsem zjistila, když se oba uklidnili a Derek mi povyprávěl jeho rodinný příběh) uběhl měsíc a půl.

Za tu dobu se toho stalo docela dost.

Někdo začal provádět rituální vraždy a před týdnem zemřel Boyd. Nejsmutnější na celé jeho smrti byla skutečnost, že jsem snad jako jediná netruchlila. Dokonce i můj bratr byl Isaacovi větší oporou než já Derekovi. Do teď si připadám strašně.

A něco nového? Jo, začala jsem trpět ranními nevolnostmi z těhotenství. Což bylo samo o sobě dost špatné, ale ještě horší bylo, že už jsem měla být dávno pryč! Alfa smečka už měla dávno odejít z města a já už měla bydlet někde hodně daleko a žít si tam nový život. Bohužel, to se nevyplnilo.

Před třemi dny mě poprvé trkla myšlenka, jestli moje velké tajemství Peter někde náhodou nerozkecal, jelikož se začal chovat zvláštně (víc, než obvykle).

Ale i tak jsem se musela pořádně ujistit. A nikdy by mě nenapadlo, co zjistím...

Byla středa, tři hodiny odpoledne. Dnes jsme měli kratší školu, protože se neukázala naše učitelka biologie, tak jsem si řekla, že je úžasný čas na to zjistit, co všechno Peter ví.

Sledovat jsem ho začala ve chvíli, kdy odešel z bytu. Vydala jsem se za ním v dostatečné vzdálenosti, aby mě neslyšel. Tedy, doufala jsem v to.

Nejprve zahnul do kavárny a koupil dvě kafe. To bylo samo o sobě dost zvláštní, protože si myslím, že bych si všimla, kdyby na schůzkách pil z dvou hrnků a ne jen jednoho. Takže musel jít za někým. To mi dodalo ještě větší odvahu na to, ho dál pronásledovat.

Po kavárně jsme šli chvíli jen tak po městě a já se občas musela schovat za zeď, aby mě neviděl. Jakmile se ujistil, že ho nikdo nesleduje (zřejmě se neujistil dost jasně, když jsem za ním šla já), tak zahnul do jedné z tmavých postranních uliček.

Nepotřebovala jsem jít za ním, abych zjistila, co tam bude dělat. Stačilo se dobře schovat a poslouchat.

"Ahoj! Konečně tě zase můžu vidět, aniž bych musel cokoliv předstírat," měla jsem strašnou chuť se začít smát. S kým to mluví?

Nejprve se ozvalo mlaskání jako u polibku, což nebyl úplně zvuk, který bych chtěla poslouchat každý den, když v tom se ozval druhý hlas. Holčičí, pro mě dost známý.

"Taky tě moc ráda vidím!" No sakra, Lydie?! Vážně?! Jak se ti dva dali pro boha dohromady? Nebyl Peter ten, kdo ji chtěl nechat vykrvácet na lakrosovém hřišti?! (Jo, Scott vyprávěl...)

Nejspíš jsem musela vydat nějaký dost zvláštní zvuk, jelikož to poslední před tím, než mě Peter vytáhl ven zpoza popelnic, byl Peterův překvapený obličej.

"Hojky! Netušila jsem, že tady jste!" Nesnáším svoje hormony! Když tohle dělají už v prvním trimestru, jaké to zatraceně bude ve druhém a třetím?

--------------------------------------------------------------

Tak co? Jak jste spokojeni s párem Peter×Lydia?

Musím se vám přiznat, že jsem měla původně napsanou tuto kapitolu úplně jinak, ale řekla jsem si, že tahle je lepší. Ještě ponecháme Anitu ve městě...

Kabi_jban