Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-10-

Matematika? Sice teď sedím na hodině tohoto předmětu, ale nevěnuju mu žádnou pozornost.

Ráno jsem vstala a šla jsem si vyčistit zuby. Při pohledu do zrcadla mě však do očí trefila krutá pravda. To, co se včera stalo, je pouze začátek. A jelikož se hra už rozjela, nemám šanci to zastavit. Nemám šanci uchránit sebe a svoje blízké od bolesti.

Cesta do školy proběhla v tichu. Šla jsem sama, protože Jasper přes noc zůstal u Scotta s Isaacem. Po ranní hygieně jsem zjistila, že Derek není doma, takže jsem se mu nemohla jít omluvit. Což mě docela štvalo, chtěla jsem si těch posledních pár týdnů tady užít.

Když jsem došla ke škole, přemýšlela jsem, jestli má vůbec cenu sem ještě chodit. Stejně za chvíli končím. Ale po dalším uvážení jsem tohle přemýšlení utla.

--------------------------------------------------------------

„Musíme si promluvit," to byla první věta, kterou jsem vyslovila, když jsem ho našla. Měla jsem štěstí, že se zrovna nacházel ve městě a ještě větší, že byl zrovna v Derekově bytě. Nechtělo by se mi ho nahánět někde venku.

„Co chceš?" Musím říct, že nebyl úplně nadšený z toho, že jsem ho oslovila. Vlastně bych s klidným srdcem mohla uznat, že mu to naprosto nevyhovovalo. Nikdy mě neměl rád a vše co dělal, dělal pro Dereka. Zjevně v něm ještě nějaká loajalita k rodině zůstala.

„Jak už jsem jednou řekla, musíme si promluvit," nasadila jsem vážný tón. Přece jen, to co jsem chtěla probrat bylo zatraceně důležité.

„O čem?" Kdybych už před tím neřekla, že je naštvaný, tak teď bych to věděla určitě.

„Potřebuju nové doklady," chtěla jsem se vyhnout tomu, abych mu řekla důvod svého požadavku? Jo, chtěla. Ale jak Petera znám, tak se mi to určitě nepovede. Naštěstí, jsem s tím už byla smířená.

„Proč?" Co jsem říkala?

„Chceš pravdu, která se ti nebude líbit nebo si mám vymyslet nějakou lež, kterou bys zkousnul?" Na mojí obranu, snažila jsem se nebýt sarkastická. Ale prostě to nešlo!

„Co myslíš?" Zvedl obočí.

„Jsem těhotná," a taky naprosto v klidu. Je možný, aby se mi nálady měnili po týdnu těhotenství? Měla bych si to zjistit.

Byla jsem připravená na všechno. Hněv, překvapení a dokonce (i přestože to byla tak strašně malinká šance, že bych se s mnohem větší pravděpodobností stala normálním člověkem) i radost. Na to, co se ale stalo jsem připravená nebyla.

Klid, uvolněná tvář a výraz, jako bych místo věty Jsem těhotná řekla: Chci si jít udělat nový sestřih.

„A proč chceš odjet?"

Proč chceš odjet? Proč chceš odjet?! Co myslíš, idiote?! Protože nechci, aby ses stal kmotrem mého dítěte!

I když, asi je to dobrá otázka. Vlastně je naprosto adekvátní.

„Chci odtud zmizet, než to zjistí kdokoliv, komu jsem to do teď neřekla," odvětila jsem na konec. Naprosto neutrální odpověď.

„A kdo to všechno ví?" Jo, teď si Peteře budeš připadat jako bůh, protože kdyby tě to zajímalo, víte to jen ty a Deaton.

„To tě vůbec zajímat nemusí. Ty mi obstarej ty doklady," zavrčela jsem a ukázala tesáky. Neříkal náhodou Deaton, že bych se neměla během těhotenství měnit? Vůbec si to nevybavuju, takže asi ne.

„Dobře, dobře. Jen klid holka," vážně na mě mluvil jako na koně?! „Jen jsem ti chtěl říct, že bys to měla povědět Derekovi. Nebude moc nadšený, když se to v budoucnu dozví, aniž bys mu to řekla ty," vystrčil před sebe ruce. Ale tohle mi vůbec říkat nemusel! Já to věděla! To si jako myslí, že jsem nad tím nepřemýšlela?

„Nebudu mu nic říkat, jelikož on se nic nedozví. Nikdy," zdůraznila jsem poslední slovo tím, že jsem rozsvítila oči. Měla bych začít chodit na terapie zvládání vzteku...

„Fajn, už mlčím," ruce dál nad hlavu ve znamení sjednání míru, takže jsme mezi sebou zase nic neměli. Naštěstí pro něj jsem neměla v plánu mu ublížit, protože pak bych nedostala svoje doklady.

„To je dobře. Ty doklady zařiď co nejdřív, ať můžu odcestovat co nejdřív."

Možná jsem mu tohle neměla říkat. Možná by to změnilo budoucí události. Možná by to zachránilo nějaké životy.
Možná by to zachránilo mě samotnou.

--------------------------------------------------------------

O 9 měsíců později

„O můj bože, neumírej! Nesmíš umřít! Máš krásnýho syna, který má jen tebe!" Zelenooká blondýnka třásla Anitinými rameny. Všude kolem bylo tolik krve. Tolik krve, že nemohlo být fyzicky možné, aby černovláska ještě žila...

„Prosím! Přece nechceš, aby Seana vychovával Peter!" Blondýnka se snažila. Nehodlala přestat, protože to by znamenalo, že se se smrtí své nejlepší přítelkyně smířila. To nemohla dovolit!

Ale černovláska pořád nereagovala.

Jediné tři věci, co jste mohli na tomto místě slyšet byl pláč malého Seana, blondýnčiny vzlyky a křik bánší, která stála na prahu dveří.

No, snažila jsem se...

Kabi_jban