Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-15-

O měsíc později

"Pojď dál!" Byla jsem protivná. Už měsíc jsem vídala pouze Petera, který mě zásoboval všemi novinkami z Beacon Hills. A i přestože jsem měla Derekova strýčka ráda, začínal mi lézt na nervy. To jsem mu však nemohla říct, protože jsou chvíle, kdy si nevím rady a potřebuju jeho pomoc. Třeba teď. Protéká mi záchod a já nemám absolutně žádný přehled o situaci!

"No konečně!" Začala jsem, protože jsem na chudáka kmotra mého dítěte byla dost naštvaná. Já vím, pět hodin cesty, ale i tak!

"Netuším, jak to zastavit! Pokaždé, když spláchnu, musím vytírat celou koupelnu! Je to-," ani jsem to nestihla dokončit, jelikož mě zarazil pach člověka, který přišel. Nebyl to Peter. Ten voněl jako med a smrkové dřevo. Tohle byla žena, vonící jako růže, levandule a - "Co tady děláš?!"

Smrt. To je to slovo. Přesně výstižné jejímu druhu.

Hned jsem se otočila a koukala do jejích očí. Nevím, kdo z nás dvou byl překvapenější. Jestli já nebo Lydie. Asi nečekala, že mě zde najde. Já si byla zase dost jistá, že kdyby to byl kdokoliv jiný než Martinová, okamžitě bych toho tvora objala... Tak strašně se mi stýská po bráškovi!

Asi se rozhodla odpovědět, ale jen otevřela pusu a zase ji zavřela. Mýlila jsem se, ona byl překvapená víc než já.

"Řekl ti to Peter, že?" V normálním stavu bych začala vyšilovat a řvát, ať okamžitě vypadne z mého domu (i když byl vlastně pořád Peterův...), ale těhotenství mě změnilo, takže jsem jen nasadila smutný tón, a i přes neustále protékající záchod, jsem se vydala do jídelny.

"Jo, řekl mi to Peter. Teda, on mi jen řekl, abych sem jela. Rozhodně se nezmínil, že tu budeš. Teda, chtěla jsem říct, že-," Zastavila jsem jí mávnutím své ruky. Myslím, že mi Lydiino vysvětlení zatím naprosto stačí.

Chtěla jsem se zeptat, jestli nechce malinový čaj (doma žádný jiný nemám...), ale nakonec jsem se neptala a rovnou ho udělala. Buď si ten čaj vypije Peterova přítelkyně nebo si ho dám já.  závěru je to naprosto jedno.

Chvíli jsme mlčeli. Myslím, že ani jedna z nás nevěděla, co Peter jejím příjezdem zamýšlel. 

"Je to Derekovo, že?" Nikdy jsem netvrdila, že je dívka přede mnou hloupá. Dokonce jsem si už v době mého pobytu v Beacon Hills byla jistá tím, že je Lydie Martin jednou z nejchytřejších lidí, které mám za svůj život šanci potkat, ale ani to mi nezabránilo chovat k ní negativní sympatie.

"Proč myslíš?" Nevím, jestli jsem se ptala proto, že jsem jen ctěla udržet řeč nebo mě to doopravdy zajímalo, ale v této chvíli to bylo jedno.

"Nevšimla jsem si, že bys za ty skoro dva měsíce, co jsme spolu chodili do školy, projevila zájem o nějakého svého spolužáka. A hlavně, ta chemie mezi vámi by byla zřetelná i slepému," uchechtla se a my se obě zase na chvíli odmlčeli. 

Po pár minutách, kdy se snažila na moje břicho nedívat, ale nijak dobře se jí to nedařilo, jsem si byla jistá, že vím, co by chtěla udělat. Tak jsem se na to i zeptala. "Chceš si sáhnout?" (Já vím, tahle věta je dost blbá, ale pořád zní líp, než jakákoliv jiná XD.)

Viděla jsem na ní, že se zdráhá. Asi se i přes mou nabídku bála, aby se něco nepodělalo. Ale nakonec ji přijala.

Vyhrnula jsem si tričko (na břiše už jsem naštěstí nemusela nosit ten hrozný obvaz, jelikož, koho by zrovna tady na tomhle místě zajímala nějaká těhotná teenagerka, že?), a když mi Lydie podala svou ruku, pomalu jsem se jí dotkla svého břicha.

Ale Lydie hned ucukla. Když jsem se podívala do jejího obličeje, uvědomila jsem si, že se muselo stát něco vážného. A i přestože jsem nebyla znalec bánší schopností, ten pohled, co se vyskytoval na Lydiině tváři jsem znala. Něco viděla.

Okamžitě jsem do rukou chytila její hlavu a zadívala se jí hluboko do očí. "Lydie, okamžitě mi řekni, co jsi viděla!" Nemluvila jsem naštvaně, dokonce ani rozrušeně. Pouze vážně, protože se mi v hlavě zjevila vzpomínka, na pár let starou událost. Tak jsem se musela pořádně zeptat.

"Vidělas jí, že? Mojí smrt?"

Lydiin nechápavý obličej byl opravdu zajímavý. "Jak to víš?"

"Když ještě žil můj otec a já pořád byla jen vlkodlak, tak do naší vesnice přišla dívka. Mohlo jí být tak dvacet, ale s nikým se nebavila. Její jediná slova, která slyšel někdo jiný než jen já, byla: "Kde je Anita?!" Jakmile jsem se jí představila, zatáhla mě hluboko do lesa a tam na mýtince mi řekla něco, co jí napověděly hlasy v hlavě," odmlčela jsem se, aby mělo moje vyprávění dramatičtější podtext. Ani v takto vážných chvílích jsem si to nemohla odpustit. Viděla jsem, jak se nadechuje k otázce, tak jsem rychle pokračovala ve vyprávění. "Na té mýtině mi řekla přesně tato slova: Tvůj život se zastaví ve chvíli, kdy budeš vystavena takovému množství červené tekutiny, jako máš starostí ve svém životě. Upřímně, myslím, že je to strašně nejasná zpráva. To někdy nemůžou bánší mluvit srozumitelně?"