Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-16-

Lydie na mě beze slova koukala. Asi nevěděla, co říct a já se jí pro tuhle chvíli ani nedivila... Pravděpodobně se jí dokonce z hlavy vykouřila její předchozí otázka, kterou mě chtěla přerušit.

V tichu jsem vydržela ale jen pár desítek sekund. "Chceš mi k tomu něco říct?" Byla to spíš řečnická otázka, díky níž se dívka přede mnou měla dát do pořádku, ale rusovláska i tak odpověděla.

"Slyšela jsem úplně to stejné, co ona. Tvůj život se zastaví ve chvíli, kdy budeš vystavena takovému množství červené tekutiny, jako máš starostí ve svém životě. Ale já-" zasekla se a nevěděla, jak pokračovat. Zjevně věděla ještě něco víc než já, což se mi moc nelíbilo...

"Mluv, chci vědět všechno," můj hlas už nezněl tak zajímavě, jako když jsem vyprávěla o své minulosti. Teď zněl pouze vyčerpaně a odevzdaně. Byla jsem si zkrátka jistá, že ta novinka, co Lydie právě teď zjistila, už mi nijak víc život pokazit nemůže.

Pletla jsem se. A šeredně.

"Viděla jsem tam kalendář," pošeptala. Nejspíše se jí o tom nechtělo mluvit, protože přece jen, předvídat smrt někoho, koho znáte, i když to není zrovna nejlepší přítel, je těžké. "V té předtuše byl debilní kalendář!"

Nikdy jsem ji neslyšela mluvit sprostě byla to naprostá novinka. Což bylo špatné znamení. Jaké datum tam bylo?!

"Já-" zřejmě jsem svou poslední myšlenku řekla nahlas, jelikož má bývalá spolužačka začala odpovídat.

"Řekni to," nevydržela jsem to napětí.

"Je to 13. červen," den poté, co mám narozeniny. Ale i přestože mi řekla to datum, pořád jsem viděla, že mi něco tají. Něco důležitého! Když v tom mě to trklo.

"A rok?!"

Nechtělo se jí odpovídat. Viděla jsem to v jejím obličeji. Ale neměla na výběr.

"Tento rok."

Víte, když jsem byla ještě mladší, častokrát jsem bezdůvodně bloudila po internetu a hledala si nějaké naprosto absurdní články, které byli buď naprostými nesmyslem nebo jsem se u nich alespoň nasmála.

Když mi bylo dvanáct, klikla jsem na odkaz, který se jmenoval 'Co byste dělali, kdybyste znali čas své smrti?', v tu chvíli mi nedocházelo, jak ponuré téma to je, ale ještě pořád jsem byla vcelku malá.

V tom článku psali, že do hlasování, kterého se účastnilo padesát žen a padesát můžu, napsala naprostá většina účastníků, že by se snažili neumřít. Hledali by jakýkoliv způsob, který by je uchránil před smrtí.

Byl to jeden z mála článků, který mi v hlavě zůstal i za ty roky a já na něj občas narazila při myšlenkových pochodech.

Ve čtrnácti mi poprvé došlo, že smrt je nevyhnutelná. Bylo to v moment, kdy jsem viděla, jak rys ostrovid, jeden z největších dravců v lesích, kde jsme žili, zabil laň a malého kolouška. Ten pohled byl tak strašlivý, že z něj mám do teď noční můry.

Nebylo to kvůli tomu, že bych neznala koloběh života, ale kvůli tomu, že to byla první opravdová smrt, co jsem viděla na vlastní oči.

V ten moment, kdy mi Lydie oznámila čas mé smrti, jsem si byla jistá, že já to oddalovat nebudu. Stejně by si pro mě žena s kosou jednou přišla.

"Lydie, prosím," v první chvíli jsem si ani nebyla jistá tím, co chci vlastně říct. A pak mi to došlo. Nechci jí tu, chci si posledních pár měsíců prožít sama a donosit své dítě, kterému osud připravil nelehkou cestu.

"Odejdi," kývla jsem hlavou směrem ke dveřím a čekala, až se zvedne a půjde.

Jakmile odešla, naprosto mi z hlavy zmizely myšlenky na to, že mi v koupelně protéká záchod, nebo že Peter dnes nedorazil. Ne, myslela jsem pouze na to, jak vyřeším své dítě.

Jak zabezpečím malého Seana nebo malou Beatrice.

Já vím, krátký a depresivní díl, ale ten příští by už měl být pozitivnější (docela ironie v době covidu xD)

Kabi_jban