Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-8-

„Děláš si mě legraci?! Budeš ve veřejné budově vyhrožovat Lydii? Co sis zatraceně myslela?!" Tušila jsem to. Zvuk psaní esemesky, který se ozýval ze Scottová místa byl nepřehlédnutelný. No, tak to úplně nebylo, ale zajímalo mě, jestli se Derekova někdo ozve nebo ne. Takže jsem mnohem více poslouchala ostatní.

„Ne," nemám za potřebí mu nic vysvětlovat.

„Co ti provedla?!" Křičel dál a já byla akorát víc a víc naštvaná.

Nadechla jsem se a spustila, „nemám se ti co zpovídat, nejsem tvoje beta. Ale když tě to tak strašně zajímá, tak se vykašlala na to, co jsem jí řekla. Co myslíš? Došla jsem do školy a šla zkontrolovat, jestli všichni mají ty náramky. A Lydia ho neměla! Řekni mi, jak jasněji než-li vyhrožováním jí mám vysvětlit, že mě má poslouchat?!" Zavrčela jsem. Nesnáším, když mi někdo bere autoritu, i když je to můj druh.

Dereka buď uklidnilo, že jsem nevyhrožovala jen tak nebo to, že jsem v zásadě měla pravdu. Takže se uklidnil, sedl si na sedačku a zůstal potichu.

„A teď, jestli mě omluvíš, musím si zajít ven. Učitelka mi za mé včerejší nepřítomnosti zadala projekt, a já o něm neměla ani tušení, jelikož se nikdo nezmínil. Takže ho musím udělat dneska!" Byla jsem rozzuřená? Jo, byla. Protože víc věřil Scottovi než mně. Jeho... Co to vlastně jsem? Tajná přítelkyně? Pravidelná milenka?

Odešla jsem z Derekova bytu a vydala se za Deatonem. Ten projekt jsem už měla dávno hotový, teď jsem si musela něco zařídit tak, aby o tom nikdo nevěděl...

--------------------------------------------------------------

Kdybych mohla, okamžitě bych vstoupila do ordinace, ale jelikož byly dveře i zdi z jasanu, měla jsem smůlu. Tak jsem musela čekat.

Po pěti minutách ticha jsem to nezvládla a zavolala: „Notak Deatone, vím, že tam jsi. Potřebuju tvojí pomoc!" Ani, byli to zoufalé, ale já sama byla taky zoufalá. Jestli mi nepomůže, neodnesu to jen já, ale i Derekova smečka a Jasper.

Jakmile Deaton vylezl ze své kanceláře, postavil se za vrátka a čekal, co že mě vyleze. Chápala jsem to, po letech se zkušenostmi s vlkodlaky a ostatními nadpřirozenými bytostmi bych byla taky opatrná a vybírala bych si, komu věřit. A jelikož my dva jsme se ještě nepotkali, tak jsem musela být mnohem opatrnější v tom, co říkám.

„Anita Grey. Jak to, že se poznáváme až teď?" Pousmál se a vyčkával, jak se zachovám já.

Usmála jsem se a sladkým hlasem řekla: „Asi jsme ještě neměli důvod."

Deaton se ale zjevně rozhodl, že dokud mu nezdělím důvod své návštěvy, neotevře mi. Ani kvůli tomu, že jsem se snažila být milá. Proto mi úsměv z tváře zmizel a já promluvila naprosto vážně.

„Myslím, že víš, že bych za tebou jen tak nepřišla. Mám důležitý důvod, tak mě prosím pusť dovnitř, ať to neřešíme takhle mezi dveřmi. Slibuju, že tě nenapadnu. Oba víme, jaké bych měla problémy a o ty teď vůbec nestojím," na důkaz, že to myslím naprosto vážně, jsem si položila ruku na břicho a podívala se mu zpříma do očí.

Pochopil. Otevřel branku a pustil mě dál.

„Co chceš dělat?" Otázal se. Už předem bylo jasné, že se zeptá, ale ani přesto jsem neměla nachystanou odpověď. Protože upřímně? Netušila jsem, co dělat. Jsem devatenáctiletá holka, která se dokáže proměnit ve vlkodlaka a je těhotná se svým druhem, který ji ale jako družku nepovažuje. Skvělé!

„Nevím, proto jsem přišla ze tebou," ne, nebylo mi blbé mu tykat. Když bude jako jediný vědět o mém tajemství, tak by samo o sobě bylo blbé mu na každé kontrole říkat: „Jak se máte vy? Něco nového u vás v ordinaci?" Ne, tohle není nic pro mě.

„Jak dlouho už víš, že jsi těhotná?"

„Zjistila jsem to před třemi dny. Začínala jsem se cítit, musela jsem si vyrobit něco na zakrytí nového pachu. Ale oba víme, že bití srdce půjde slyšet už za dva týdny. Potřebuju pomoct," jsem samostatná. Normálně si vždy pomůžu sama a nikoho k tomu nepotřebuju, ale když jsem něco fakt chtěla a nevěděla jsem si sama rady, vyřešila jsem to jinak. Jako třeba teď.

Deaton se na mě koukal se směsicí emocí v očích. Úplně jsem viděla, jak se mu tam přehrávají otázky typu: Proč to tají? Proč to neřekne Derekovi? (Ani jsem nechtěla vědět, jak ví, že je to Derekovo.) Ale místo tohoto se zeptal na něco úplně jiného.

„Jak dlouho zde chceš zůstat?"

A já bez rozmýšlení vyhrkla to, nad čím jsem se zamýšlela už od odhalení těhotenství.

„Maximálně měsíc."

Já vím, kratší kapitolka než obvykle, ale teď úplně nestíhám. I přes online výuku toho máme hodně. Ale snažím se najít si nějaký čas na psaní...

Kabi_jban