Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-19-

Dnes se tu po dlouhé době (fajn, byly to asi dva týdny, ale koho by to zajímalo, že?) znovu objevil Peter. Bohužel, je to taky poprvé, co bych byla nejradši, kdyby vůbec nepřijel.

Jakmile zaparkoval u mého domu (už se mi nechce pořád dodávat Peterova, tak si to prostě domýšlejte), vylezl z auta a šel mi zazvonit na domovní dveře.

Už to, měl být jeden z příznaků toho, že je něco špatně. Ale já to ignorovala, protože jsem byl nadšení bez sebe z jeho příjezdu.

Poté, co jsem mu otevřela, se ani neusmíval. Vždycky se usmíval, protože i když se mi to říká těžko (ne, neříká), byl rád, že může na chviličku vypadnout od Lydie, se kterou v Beacon Hills trávil snad každou vteřinu svého času.

Po pozvání do obývacího pokoje, kde momentálně seděla Maria a koukala na hrací desku od hry Člověče nezlob se, kterou jsme do Peterova nečekaného příjezdu hráli, se Hale ani neobtěžoval zeptat, jak to, že hraju něco podle mého názoru tak strašně povrchního. No, odpověď by stejně byla, že se tu strašně nudím.

Upřímně? Kdybych nebyla v tu chvíli duchem někde naprosto jinde, asi bych se utápěla v strašlivých myšlenkách o tom, co se tak hrozného mohlo stát.

A když se můj nový host usadil na pohovku, zřejmě nevydržel to čekání, až se posadím i já a vyvalil to na mě. Což byla jedna velká chyba.

"Derek chodí se Scottovou učitelkou."

V tu chvíli, co jsem tato jeho slova uslyšela, se pode mnou podlomila kolena.

Měla jsem něco takového čekat? Samozřejmě, sama jsem Derekovi řekla, aby si našel někoho jiného a na mě zapomněl. Ale mohla jsem i přes moje slova být smutná a ukřivděná? No, právě tak jsem se v té chvíli cítila a ani si neuvědomovala, jestli je to oprávněný pocit nebo ne.

Maria se ke mně hned rozběhla a chtěla mi pomoc, ale já před sebe pouze natáhla dlaň levé ruky - tou pravou jsem si kontrovala břicho, jestli se Seanovi náhodou něco nestalo - a ona pochopila, že žádnou pomoc nechci.

Za to Peter se ze svého místa na gauči nezvedl ani o milimetr. Netušila jsem, co se mu může honit v hlavě, ale doufala jsem, že to není něco o tom, jak jsem strašně pitomá.

Jakmile jsem se zvládla vzchopit a stoupnout si na vlastní nohy, tak první věc, co jsem udělala, bylo posazení se na vedlejší křeslo.

"Cože?" Můj hlas nezněl naštvaně. Nezněl ani smutně, nadšeně nebo pouze zvědavostí. Ne, byl naprosto neutrální.

Peter se rozhodl odpovědět až za třicet vteřin, ale i tak to pro mě byla v takovýto moment věčnost.

"No, když jsme si mysleli, že zemřel-," dál se nedostal, protože jsem ho pronikavým Cože?! přerušila já. Nikdy mi nic takového, že zemřel, neřekl.

Každý večer moje poslední myšlenka patřila Derekovi. Možná jsem to tak chtěla, možná jsem prostě věděla, že je to jediné, čím si ho mohu připomínat. A možná taky ne. Možná to bylo kvůli poutu, které jsem nemohla ovlivnit nebo kvůli synovi, jehož jsem každý den nosila uvnitř sebe.

Protože mi nehorázně chyběl. Chyběl mi stejně tak, jako bych postrádala jednu z končetin. A nemohla jsem s tím nic dělat.

A tak se Peter dal do vyprávění. O tom, jak se beze mě setkali s alfami a každý byl alespoň minimálně zraněn. Jak si všichni mysleli, že Derek zemřel, ale on s Corou tušili, že je alespoň nějaká možnost, že minimálně jeden z nich přežil. Jak zjistili, že přežil a při tom ho nachytali se Scottovou učitelkou v posteli.

To vyprávění mě ničilo a zároveň strašně vytáčelo. Jak se mohl Peter tak sobecky rozhodnout a neříct mi to?!

"Petere, máš velký problém," to byla první slova, co jsem vyslovila hned po konci jeho vyprávění.

Hodlala jsem Peterovi hodně znepříjemnit život.

Ahojky lidi, strašně moc se omlouvám, že minule nevyšel žádný díl, ale nějak na to vůbec nebyla nálada. Asi nějaká stupidní krize.

Naštěstí už je to za mnou a jdeme zase na jednotýdenní vydávání!

Ještě jednou se omlouvám, Kabi_jban.