Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-12-

Tak dnes je úplněk. Naštěstí je neděle, takže jsem měla spoustu času zařídit vše na poslední chvíli. Prostě taková jsem.

Den začal krásně. Probudila jsem se v Derekově objetí a z pokoje v patře jsem neslyšela žádný tlukot srdce, takže jsem mohla soudit, že jsme v bytě sami. Když jsem vstala, došla jsem do kuchyně a uvařila míchaná vajíčka. Nebyla jsem moc dobrá kuchařka, ale vajíčka jsem uměla na všechny způsoby. Ale i na tom se dalo přežít.

Při vaření jsem uslyšela kroky, takže jsem usoudila, že Derek už je vzhůru a jde do kuchyně. To se mi potvrdilo tím, že za pár vteřin už mě kolem pasu objímaly jeho ruce. Když jsem ty vajíčka dosmažila, rozdělila jsem je na dva talíře a ty odnesla k barovému pultu, jelikož stůl byl pořád v obývacím pokoji, kde na něm ležely mapy banky.

V klidu jsme se najedli a šli si sednout na gauč, kde jsme si na televizi pustili film jménem Odstřelovač. Docela ironie, když pomyslím na to, co se bude dít za míň jak osm hodin.

Mělo mi dojít, že je tohle štěstí jen dočasné. V jednu odpoledne do bytu přišel Peter. Nemám tušení, kde se zase toulal, ale dokud dělá to, co má, tak je mi to jedno. Přece jen, už tak mi půjčil dost peněz, takže nemám právo být na něj naštvaná (když tedy nepočítám tu chvíli, co jsem ho prosila o doklady).

O půl čtvrté přijel v jeepu Stiles, který zřejmě po cestě u Martinových nabral Lydii, protože ta vešla do bytu společně se Stilinskym. Poté se sice ještě musel stavit pro Scotta a dovést ho k bance, ale nejdřív přišel sem, aby nachystal všechno, co ještě může být důležité. A aniž bych si to nějak v tu chvíli uvědomovala, pocítila jsem Peterovu mírnou nespokojenost.

Přesně ve čtyři třicet sedm jsme s Derekem nastoupili do jeho auta a vyjeli jsme směr bývalá banka. Tam jsme přijeli ve čtyři padesát dva, a jelikož jsme zde byli první, čekali jsme, až přijedou ostatní.

Když přijel i Scott, tak se s Derekem vydali za banku, kde bylo nejlepší místo pro to, aby se dostali dovnitř do sejfu skrz zeď. Já si šla vyhlédnout nějaké okno, kterým bych se pohodlně dostala dovnitř. Jen jsem doufala, že ten komplex je tak rozlehlý, že mě nikdo neuslyší. Když jsem ale prošla kolem vstupních dveří, všimla jsem si, že řetězy, kterými byla banka zamčená, jsou pryč. Ležely hned vedle popelnice. Normálně by to bylo v pořádku, protože bych si byla vědoma toho, že to udělala Kali, která milovala, když mohla něco zničit, ale tyhle řetězy byly rozcvaklé kleštěmi. Kdyby to udělal vlkodlak, byly by odtrhlé od sebe.

Myslím, že máme problém.

Sáhla jsem na sluchátko v uchu. "Kdy jste naposledy viděli Allison?"

Dlouho se nic neozvalo a já už začínala přemýšlet nad tím, jestli se náhodou moje spojení nějak nepřerušilo. Naštěstí ne, což jsem pochopila ve chvíli, kdy se ve sluchátku ozval hlas Lydie. "Včera na poradě."

"Takže se nikdo neujistil, že je dnes zamčená doma?"

Zase se nic neozvalo a já to brala jako odpověď. Do prdele!

"Měním misi, jdu najít Allison. Ta je oproti tomu tělu, co mám hledat, živá," zavrčela jsem a vyndala si sluchátko z ucha. Kašlu na nějaké instrukce, prostě si pojedu na vlastní pěst. Následky budu řešit až po tom, co najdu tu černovlasou blbku, co se sem rozhodla jít úplně sama.

--------------------------------------------------------------

Děláte si srandu?! Tady v té budově je víc místností než kdekoliv jinde, kde jsem kdy byla. Přesně jsem to počítala a zjistila jsem, že jsem prošla dvacet místností s tím, že okolní dvě jsem vždycky zkontrolovala po sluchu. Kde jen může ta holka být?

Myslím, že už jsem se blížila k sejfu, ale nevěděla jsem to jistě, protože sluchátko jsem zašlápla po třech minutách Stilesova, Lydiina a Peterova neustálého žvanění o tom, že sama nikam chodit nemám. Blbci, vždyť se snažím najít jejich kamarádku!

V tom jsem to uslyšela. Strašný křik, jako rozzuřený vlkodlak. Zastavila jsem se a zaposlouchala se. Takhle na dálku je těžké uhodnout, kolik těch vlkodlaků je, ale i tak jsem mohla se stoprocentní jistotou říct, že minimálně dva budou. 

Ihned jsem se rozběhla tím směrem a nezáleželo na tom, koho tam najdu. Prostě jsem nějak podvědomě věděla, že mě budou potřebovat.

Jakmile jsem se blížila, zjistila jsem, že můj odhad, že to jde od sejfu, je správný. Přímo v sejfu zápasili čtyři vlkodlaci. Nemusela jsem moc přemýšlet nad tím, kdo to je. Derek a Scott s Boydem a nějakou holkou, kterou jsem neznala. Zvláštní, proč je tu ta holka, když jí neznáme?

A před otevřeným sejfem stojí Allison. Chtěla jsem jim jít na pomoc, ale když jsem se přiblížila ke vstupu do trezoru, tak jsem to ucítila. Jasan. Samozřejmě, že jasan! Proč by se jinak nepřesunuli s bojem jinam, že? Třeba na nějaké lepší a větší místo?!

"Allison," zavrčela jsem a pohled přesunula na tu jedinou, co mohla tu hranici rozbít. Ale ona nic nedělala. Snažila se mě ignorovat a dál sledovala souboj uvnitř trezoru.

"Allison, okamžitě rozbij tu hranici nebo tě rozcupuju na kusy, a pak to udělám sama s kouskem tvého těla," nebyla jsem si jistá, jestli je možné něco takového udělat, ale když se jedná o Dereka ve smrtelném nebezpečí, tak to risknu.

Ale Allison na mě pořád kašlala a poslouchala Dereka se Scottem, kteří říkali, že to zvládnou. Ale tak to opravdu nevypadalo. Oba byli celí zranění a všude byla krev. Opravdu to nevypadalo dobře.

Já ale nechtěla čekat na to, co se stane. Chtěla jsem, aby byl Derek v bezpečí hned teď.

"Allison," změnila jsem se do své vlkodlačí podoby a upřela na mnou oslovenou dívku pohled, "teď hned! Já nežertuju!" Zřejmě to konečně vzala vážně, jelikož se na mě podívala tvrdým pohledem a došla k hranici.

Když ji rozbila, rychle uhnula a my se pak už jen koukali na záda dvou vzteklých vlkodlaků.

"Co to kurva bylo?!"

--------------------------------------------------------------

O 9 měsíců později

Blondýnka stála ve svém obývacím pokoji a v rukách držela malého Seana. Naproti ní seděli dva lidé. Muž a žena, kteří byli Anitinými dobrými známými. Oba věděli, co bude následovat, ale ani jeden na to nebyl připravený.

První promluvila blondýnka. "Musíte se o něj postarat, já toho nejsem schopná."

Na to jako první zareagovala dívka s jahodově blond vlasy, Lydia. "A co myslíš, že můžeme dělat my? Já nejsem schopná starat se o dítě. A vsadím se, že Peter taky ne. Hlavně oba bydlíme v Beacon Hills. Opravdu myslíš, že je dobrý nápad, aby se tam Sean vracel, když o něm nikdo nemá vědět?"

To byla pravda. Sean byl černovlásčiným největším tajemstvím a vědělo o něm jen pět lidí. Přesto ale bylo jasné, že dítě musí zůstat s Peterem.

"Mám to vymyšlené. Všechno vám vysvětlím, jen mi musíte slíbit, že se ho ujmete. Pro Anitu," blondýna zaháněla slzy a celkem se jí to dařilo. Přesto všichni věděli, že tam ty slzy jsou.

"Slibuju," odpověděl po chvíli Peter a se smutným úsměvem se podíval na malého Seana.

1155 slov! Úplně těsně!
A jinak, v nejbližší době hodlám zveřejnit nový příběh, tentokrát to bude Snarry, ale i tak doufám, že se vám to bude líbit :).

PS: Chtěla bych moooc poděkovat za 366 přečtení! Každé další přečtení, hvězdička a komentář mě vždycky strašně potěší!

Kabi_jban