Survivor | Teen Wolf [Pozastaveno]

-11-

Je sobota. Den před úplňkem. Ještě včera bych vám řekla, že dnes onemocním nějakou strašnou nemocí (jo, vím, že vlkodlací nemůžou onemocnět na přirozené nemoci, ale já bych něco vymyslela), ale nakonec to naštěstí dělat nemusím, protože právě teď přišel Isaac s tím, že si vzpomněl na něco z toho, co se stalo v bance. Že tam byla nějaká mrtvola.

A tak tu stojím u stolu a snažím se znovu (znovu!) ostatní přesvědčit o tom, že mě v sejfu nepotřebují. Že místo toho půjdu najít místo, kam tu mrtvolu uložili.

A věřte mi nebo ne, ale jde mi to.

„Jestli je tam někde tělo Rebeccy nebo Boyda, tak ho musíme najít a přinést ho sem," myslíte si, že tohle říkám já? Ne, tohle je Allison, které zjevně přijdou mé argumenty docela rozumné. Nebo alespoň ucházející.

„Já taky pohřbila své bety," oznámila jsem Derekovy jeden z důležitých faktů, jenž by mu měl pomoci při rozhodování.

„Máte pravdu. To tělo musíme najít. Takže Anito, jakmile budeme já a Scott v sejfu, ty budeš prohledávat budovu," většina z nás se snažila ignorovat Stilesovu reakci na můj předchozí monolog, ale přece jen, když někdo neustále přerušuje konverzaci větou: „Jak jako pohřbila svoje Bety?!" Tak vám to nedá a musíte vše uvést na pravou míru...

„Jo, Stilinsky," s úsměvem jsem se otočila na Stilese a pokračovala, „zabila jsem a pohřbila dvě bety. Jestli máš s tímto krátkým vysvětlením problém, tak můžu povídat dál," v místnosti bylo tichu. A když myslím ticho, tak opravdu ticho. Asi se nikomu moje drastická (ne zas tak moc drastická) minulost nechtěla probírat.

Po chvilce ticha jsem se otočila zpátky na Dereka a zvedla obočí ve stylu: Budeš ještě pokračovat?

„Zpět k úpravě plánu. Takže jak jsem řekl, Anito, ty půjdeš prohledat místnosti okolo sejfu, protože to tělo určitě nevláčeli po půlce budovy. Jinak by mělo být vše tak, jak jsme se dohodli už před tím," podíval se po všech v místnosti a čekal nějakou reakci. Ta mu přišla v podobě Scottova pokývání hlavou.

„Můžete jít domů. A jak jsem řekl minule, kdyby se cokoliv stalo, zavolejte!" To bylo to poslední, co řekl, když jsme ještě byli v místnosti všichni.

Dneska jsem ale neměla v plánu se vytratit co nejdřív. Musela jsem si ještě něco dořešit z Derekem. Takže jsem se vzchopila, pořádně se nadechla a s velkou dávkou odvahy se vydala za ním napříč místnosti, jelikož už se vydal do svého pokoje.

Bez rozloučení se mnou.

„Dereku!" Křikla jsem na něj a čekala, jestli zastaví. Jednou mi štěstí přálo, takže jsem slyšela zrychlený tep a viděla zastavení jeho těla. Chtěla jsem počkat, až budou všichni venku z místnosti, ale na to jsem byla moc netrpělivá. Doufala jsem, že o co dřív začnu, o to dřív skončím...

Došla jsem až k němu a položila mu ruku na rameno. Tep nezpomaloval.

„Chtěla bych se ti omluvit za to, jak jsem na tebe včera vyjela. Měla jsem blbej den a ještě jsem pořád byla vyčerpaná z výroby náramků," otočila jsem se o 360 stupňů, a každý s kým jsem se setkala pohledem, mohl v mých očích vidět jasný signál.

Vypadněte!

Pořád neodpovídal. Někdy se opravdu choval jako drzá puberťačka. Nebylo to často, ale taky se to stávalo...

„Co ještě chceš abych řekla? Nikdy jsem se nikomu neomlouvala, to ostatní se omlouvali mě, protože nechtěli problémy! Fakt netuším, co mám ještě říct!" Byla jsem zoufalá a vsadila bych se o cokoliv, že to bylo slyšet i v tónu mého hlasu. Ale všechno, co jsem řekla, byla jen pravda. Krutá pravda.

Když jste v klanu něco jako místní lékař, kouzelník a ještě k tomu syn nebo dcera alfy, tak víte, že s vámi chtějí být ostatní za dobře. Je to podlézání? Ano, to teda je. Ale přece jen, když se stane, že se otrávíš nějakou jedovatou bylinou nebo tě postřelí vlčím morem, tak chceš, aby tě to bolelo co nejmíň a abys byl zase co nejdřív v pořádku. A to jsou všechno výhody toho, že se přátelíš s čarodějnicí.

A tak se jen minimálně stávalo, že bych se musela omlouvat já.

Ani teď se neotočil a mně už docházela trpělivost. Jestli chce být uražený, tak ať je. Ale ne, že mě za to někdy v budoucnu bude trestat. Já se snažila usmířit.

„Víš co, Dereku? Občas se chováš jako naprostý debil. Já se snažím, opravdu. Nikomu jsem za celou dobu neublížila, a když jsi potřeboval pomoc ty, tak jsem pomohla. Teď jsem se s tebou pohádala, jelikož jsem prostě měla strašný den. A věř mi, to se stává všem. Jestli se nehodláš začít chovat normálně, což znamená otočit se, jednu mi vrazit a pak odejít do svého pokoje, kde budeš čekat, dokud nepřijdu," pro dobro ostatních jsem doufala, že tu nejsou, „tak nečekej, že až budeš v souboji s alfí smečkou prohrávat, tak ti pomůžu!" Byla jsem dost důrazná nebo jsem v to alespoň doufala. Ale taky jsem doufala v to, že mi nevrazí i přesto, že jsem řekla, že na to má právo. Bolest nikdy nebylo moje silná stránka. Stejně jako boj, ale to už jsem myslím říkala...

A hádejte, co se stalo? Otočil se. Opravdu, nekecám. V argumentování jsem byla vždycky strašně dobrá. Možná nějaká vedlejší schopnost čarodějnice.

Když jsem zahlédla jeho oči, tak jsem ani nedoufal v to, že mě bude šetřit. Ale měl by, ta hádka nebyla přece tak hrozná, ne?

„Chceš abych byl naprosto upřímný?" Nevím, jestli jsem to v hloubi duše chtěla, protože přece jen, naprostá upřímnost je dost nebezpečná, ale neměla jsem dost odvahy zapírat, takže jsem jen vyslovila tiché 'Jo' a čekala na to, co přijde.

„Nejvíc na celé hádce mi vadilo to, že jsi se v noci nepřišla usmířit. Nemohl jsem usnout a celou noc mi v hlavě probíhaly myšlenky na to, jestli si náhodou neměla pravdu. A když jsem o půl třetí ráno uznal, že měla - ano, bylo to pro mě dost těžké uznat, ale zvládl jsem to, tak jsem do rána přemýšlel o tom, jak bych ti mohl pomoci, aby ses tady necítila jako v kleci. A přišel jsem na to, že tahle odpověď není vůbec na mě, je na tobě. Takže, jak bych ti mohl pomoct, aby ses tu cítila líp?" Celou tuhle řeč sice říkal naprosto vážně, ale já cítila, že poslední větu řekl s troškou strachu. Čeho se bál? Že mu nebudu chtít odpovědět, jelikož budu ještě pořád naštvaná? Nebo toho, že mu řeknu, že mi nemá jak pomoct?

Usmála jsem se a ruku přesunula z jeho ramene k pravé dlani. Pořádně jsem ho chytila a v nejbližší době vůbec neměla v plánu jeho ruku pouštět.

„Myslím, že odpověď na tuto otázku bychom měli probrat u tebe v posteli," rozesmála jsem se, což mohlo v této chvíli vypadat nepatřičně, ale já naprosto toužila po tom to udělat. Mohla jsem se přece alespoň na chvíli zase cítit šťastná, ne?

Derek ani neodpověděl a už mě táhnul za sebou do pokoje.

A mně se v hlavě vytvořila jen malinká, ale docela důležitá myšlenka na to, jestli nebyly moje výpočty omylem špatné a Derek dítě neuslyší už teď.

V tu chvíli mi to ale bylo úplně jedno. Toužila jsem po tom být se svým druhem a okolnostmi jsem se zabývat nechtěla.

Připadám si jako borec, 1198 slov. Víc jsem ještě nikdy nenapsala. Takže je to taková prémie za to, že ty minulé kapitoly byly trochu kratší.

A ještě jedno meme na konec. Nemohla jsem odolat. Jedno z mých nejoblíbenějších!

Kabi_jban