Hon za Grálem

#3

Jste zvědaví, jak vypadají takové přípravy na výpravu za magickým artefaktem? Já byla. A taky jsem byla docela zklamaná, i když ani nevím proč. Kdyby se mě někdo zeptal, rozhodně bych nedokázala říct, co jsem od takových příprav čekala, nicméně tipla bych to alespoň na nějakou přípravu tajuplného rituálu s ještě tajuplnějšími doplňky, ale nic takového se nekonalo. Zato se jak Derek, tak Dan, opásali pořádně velkou mačetou. Dan k tomu přibral ještě jeden nůž, nebo dýku, nebo jak se těmhle věcem říká, Derek si na obě stehna přijal pouzdra s vrhacími noži.

Lucie se spokojila s relativně menším nožem, zato přibrala cosi, co mi neodbytně připomínalo taktickou vestu. Alespoň podle množství kapes různých velikostí. Co je v nich, jsem si netroufla ani hádat, ani ptát. Při pohledu na to zbrojení jsem poněkud znervózněla a moje přesvědčení o bezpečnosti cesty se dalo na opatrný ústup.

„Jste v pořádku Vivian?"

Nejspíš jsem musela slušně poblednout, protože Dan se přestal věnovat kontrole své výstoje a přesunul svoji pozornost ke mně.

„Ani nevím," přiznala jsem. „Vážně to všechno budete potřebovat?"

„Kdo ví? Klid, doktorko, tohle je jenom základní výbava, bez které pomalu nevyjdeme z domu. Nic velkého s sebou táhnout nemůžeme, na to je cesta zatím příliš úzká. Navíc by nás těžká artilerie beztak akorát zdržovala."

Super, hned jsem se cítila klidnější. Chtěla jsem poznamenat něco ve smyslu, že pro mě je těžká artilerie už to, co na sebe pověsili teď, ale než jsem se dostala ke slovu, přistál na konferenčním stolku přede mnou pořádný bágl.

„Pro vás," oznámil mi Derek.

Podezíravě jsem si dodané zavazadlo změřila pohledem.

„Takže pro vás zbraně a já co? Potáhnu proviant?"

„Jestli chcete zbraň, mohu vám samozřejmě nějakou také dát. Jen jsem měl dojem, že u vás spíš vyvolávají nejistotu, než pocit bezpečí. Ostatně, pokud je mi známo, nemáte pro boj zblízka žádný trénink."

Tak v tomhle měl Derek pravdu. Jak s tou nejistotou, tak s tím bojem, ale čert mě vem, jestli se sebou nechám zacházet s nadřazenou blahosklonností.

„Vykašli se na dojmy," prskla jsem na něj. „Nepůjdu s vámi jen tak bez ničeho, když jste jeden vedle druhé ozbrojení po zuby."

Tiše jsem při tom doufala, že nevytáhne nějaký přerostlý zabiják, se kterým bych ublížila s největší pravděpodobností jen sama sobě. Naštěstí pro mě měl dost rozumu, aby nic takového nezkoušel. Místo toho se vytasil s lehkým, štíhlým nožem, a dalším stehenním pouzdrem, do které má nová zbraň pasovala. Pouzdro mi dokonce bez řečí pomohl připnout a pak mě požádal, ať si nůž párkrát zkusím vytáhnout za zasunout. Zjevně věděl proč to dělá. Napoprvé jsem se při tom málem sama pořezala a jen moje tvrdohlavost mě přiměla to zkoušet znovu a znovu, místo dýku pokorně vrátila zkušenějším. Když jsem to po pár minutách zvládla nejen hladce, ale dokonce skoro naslepo, mohla jsem při derkově „Slušná práce, doktorko" puknout pýchou.

„Něco dalšího, co bych s tím měla zvládnout?" zajímala jsem s nově probuzeným nadšením.

„V zásadě bych to nekomplikoval. Miřte tou ostrou stranou od sebe a nenechte si ho vzít. Je celkem hloupé, nechat se zabít vlastní zbraní. Na nějaký další výcvik teď bohužel nemáme čas," zchladil mě Derek.

„Jasně," zamumlala jsem a cítila, jak rudnu. Raději jsem tedy nechala nůž nožem a zanořila se do dodaného batohu, abych zjistila, jaký proviant s sebou máme. Ke svému překvapení jsem zjistila, že batoh není nacpaný jídlem ani pitím, ale léky. Pro lovce zbraně, pro doktorku příruční lékárničku. Logické. A naprosto definitivně potírající jakoukoliv možnost, že jsem tady náhodou.