Hon za Grálem

Epilog

Signál volajícího tentokrát Reginu nepřekvapí. Především proto, že na něj čeká od chvíle, kdy jí Derek přednesl zprávu o průběhu a zakončení výpravy. Přesto na poblikávající žádost o spojení neodpoví hned. Ne, to by nebylo dobré. Naznačovalo by to zbytečnou dychtivost, to si nemůže dovolit. Místo toho se pohodlně uvelebí v židli proti monitoru a věnuje malou chvilku úpravě účesu za pomoci odrazu v temné obrazovce. Teprve pak přijme hovor.

Známá tvář na monitoru vypadá znatelně méně spokojeně a dokonale, než při posledním hovoru. Výraz sice Simeon i tentokrát udržuje pečlivě klidný a vyrovnaný, ale drobné nedostatky v účesu rudé skvrnky, vystupující sem tam z běžné bledosti obličeje řeknou Regině dost. I její protějšek už zná výsledek závodu o moc, přinejmenším tu část, kde on nevyhrál. Teď se jen potřebuje ujistit, že ani neprohrál, alespoň ne příliš. Žena vykouzlí na tváři starostlivý úsměv.

„Vypadáš unaveně, Simeone," zapřede. „Měl bys víc odpočívat. Už nejsi nejmladší."

Simeonovi zacuká koutek oka. Příznak nervozity, který nedokáže ovládnout, jakkoliv by chtěl. Jeho hlas však zní pevně a klidně.

„Tvá starost o mé blaho mě hřeje. Rád dám na tvou radu. Jen jsem ti chtěl pogratulovat. Ne každému se podaří dosáhnout takové mety."

Regina nakloní hlavu ke straně a pozdvihne obočí v hraném nepochopení.

„Nevím o čem mluvíš, drahý."

Simeon tentokrát cukne koutkem v náznaku úšklebku. Zjevně nemá náladu na hrátky. To se stává, když se někdo bojí odplaty za podraz mimo běžně uznávané hranice.

„Mluvím o Grálu. Touze tisíců. Tolik lidí se ho snažilo najít. Musí být nádherný pocit koupat se v jeho moci."

Tohle je přeci jen překvapivé. Ať už se Simeon bojí nebo ne, přímou zmínku tak brzo nečekala. Alespoň chvíli ještě měl opatrně tančit okolo a sondovat půdu. Leda by měl za zády větší oporu, než jen vlastní základnu.

Zářivě se usměje a nechá ticho ještě o pár vteřin protáhnout. No ano, Simeonův pohled na mrknutí oka sklouzne stranou. Kdyby na ten pohyb nečekala, ani by ho nepostřehla, ale teď má jistotu. Její protějšek není na místě sám a ten, nebo snad ti, kteří čekají na její odpověď mimo obraz, jsou nepochybně v hierarchii hodně vysoko. Něco takové není zrovna obvyklé, ale zas ne tak nečekané. Rovnováha moci je důležitá a teď je v ohrožení. Mnozí chtějí, nebo spíš chtěli, získat trofej v podobě Grálu pro sebe, ale úplně všechny, kteří vědí o co jde, děsí představa, že by se někomu opravdu dostal do ruky. Někomu jinému, než jim samým, samozřejmě.

Regina pozvedne vlastní, šlechtěnou ruku a se zájmem hodným větších věcí si prohlédne svou dokonalou manikúru.

„To jistě musí," odpoví konečně, nechávajíc slova měkce plynout, pomalu, tak aby nikdo nemohl přeslechnout jediné z nich. „Jak jsi ale přišel na to, že bych to mohla posoudit zrovna já?"

Do Simeonovy tváře, která po vyslovení první věty zbělela jak papír, se vrátí náznak barvy, jen aby zase zmizela, když mu dojde celé sdělení.

„Pokud není jeho moc v tvých rukách, tak v čích?" vyhrkne a už se ani nepokouší předstírat nějaké dekorum. „Kdo ho vyvolal? Jak? Proč?"

Regina dál věnuje hluboký zájem kontrole svých nehtů.

„Uvažuji, že bych zkusila fialový lak," natáhne pak ruku blíže ke kameře. „Vždycky mě to lákalo, ale obávám se, že by to mohlo působit příliš extravagantně. Ty se ve věcech módy vyznáš, co si o tom myslíš?"

Simeonův dech, hluboký a přerývavý, ji lépe nežli jeho výraz ujistí o tom, že muž na druhé straně spojení se ovládá jen s maximálním sebezapřením.

„Regino," dostane ze sebe nakonec chraptivě. „Tohle není čas na hry."

Regina stáhne ruku na zpět a znovu ji zhodnotí pohledem.

„Asi to zkusím," zamumlá, a pak se nad svým protějškem, potácejícím se na pokraji infarktu, konečně smiluje. „Jak se zdá, tak došlo k takové nehodě," nasadí lehce posmutnělý výraz. „Vivian, moje lékařka, znáte ji? Tak jak se zdá, dostala se k moci Grálu jako první ona. Bohužel zrovna v tu chvíli byla v nepříjemném stresu. Její společníci podle všeho byli... Indisponovaní? Ano, i tak by se to dalo říci. Každopádně, podle všeho využila onu nesmírnou moc k jejich uzdravení a návratu do běžné reality. Jaké plýtvání. Bohužel, změnit to už nedokážu, jak jistě víš. Moc byla vyvolána a použita. Nezbývá, než čekat na příští možnost. Čekat a doufat."

Mužova ramena poklesnou v úlevě, která není ani trochu hraná a na tvář se vrátí úsměv, na první pohled soucitný, byť s jemným nádechem škodolibého uspokojení.

„Jaká smůla," pokývá vážně hlavou. „Takhle zahodit tak vzácnou příležitost. Doufám, že jsi jí dala jasně najevo své zklamání."

„Ještě jsem se k tomu nedostala," pokrčí Regina rameny klidně. „Nicméně se s ní chystám mít vážnou řeč o její úloze v tomhle fiasku, jakmile k tomu bude vhodná příležitost. A teď, když mě omluvíš..."

Aniž by čekala na odpověď, přeruší hovor a s hlubokým výdechem se zapře do pohodlné opěrky svého kancelářského křesla. Ano, bude si muset s Vivian promluvit a vysvětli jí pár drobností, které opominula zmínit, když ji uprostřed noci vysílala do neznáma. Dluží jí to a navíc, pokud to neudělá, mohla ta dobrá žena dospět k vlastním závěrům, samozřejmě naprosto chybným, a opustit Regininy služby v přesvědčení, že tu již není vítána. To by Reginu opravdu mrzelo. Shromáždit schopné zaměstnance není snadné a bylo by trestuhodné jimi plýtvat.

Nicméně vysvětlování počká, teď je čas na trochu klidu a malou, maličkou oslavu vítězství, které navíc přišlo ve chvíli, kdy se obávala trpkých konců. Zahozená příležitost? Jaký hlupák! Opravdu myslel, že chtěla moc Grálu pro sebe? I ve chvíli, kdy mu za zády stála nejspíš celá Skrytá rada, připravená ji smést z povrchu zemského pokud se ukáže, že je příliš mocná a nebezpečná?

Regina se natáhne pro sklenku citronády, postavenou na kraji stolu. Led, který v ní byl, když si ji nechala donést už roztál, ale nápoj je stále příjemně chladný. V pozdravném gestu pozdvihne pohár proti setmělému displeji.

„Na tvoje zdraví, drahý Simeone," pronese. „Na to, abys nikdy nepochopil, jak moc jsem dnes vyhrála. Na to, abys zůstal na věky tím sebestředným hlupákem, jakým jsi dnes."