Hon za Grálem

#8

Tak jo, božstva byla v tahu a já zůstala celá, zdravá na těle i na duchu. Dobrý výsledek, když to tak vezmeme. Teď by asi bývalo bylo nejchytřejší se sebrat a šupajdit nazpátek za ostatními, než se přižene někdo ještě nebezpečnější než ti dva dohromady. Třeba sám Bůh Otec nebo věrní učedníci Ježíšovi, kterým bych opravdu nerada vysvětlovala, že jsem se nevlámala do hrobu jejich proroka a učitele. To už přeci jen bylo lepší riskovat, že se ocitnu uprostřed hádky Derka s Danem o právu na soukromí. Ti dva mi přinejmenším NEBUDOU chtít ublížit. Vrátit se bylo prostě rozumné a já jsem přece rozumná, dospělá žena, schopná posoudit míru nebezpečí a tak vůbec, že ano?

Takže jsem samozřejmě udělala co? Pečlivě jsem se rozhlédla, jestli se odněkud neblíží rozvášněný dav a zamířila si to přímo k otevřené hrobce. Koneckonců, kdy se mi zase naskytne možnost, podívat se na pravý, nefalšovaný boží hrob. Jenže jsem si ho nakonec stejně neprohlédla, protože zrovna když jsem zvědavě nakukovala dovnitř, někdo mě odzadu oslovil.

„Vivian?" zopakoval Dan tázavě, jako by si nebyl jistý, jestli má opravdu čest s mojí maličkostí. Případně, jestli mi třeba zrovna nepřeskočilo. Ani se mu nedivím, vzhledem k tomu, že na první oslovení jsem zareagovala proudem nadávek, které bych za normálních okolností nevyslovila ani za zlaté prase. Jenže normální okolnosti byste tady pohledali dost těžko a navíc jsem se právě blízce seznámila s kamenným překladem, když jsem se pokusila prudce napřímit v průchodu, který výškově odpovídal tak možná hobitovi. A že to byl zatraceně tvrdý překlad.

„Jste v pořádku? Chcete pomoct?"

„Zůstaň kde jsi, já si pomůžu sama," štěkla jsem ostře. Že nejspíš do hrobu, a to nikoliv metaforicky, jsem pominula a raději se jednou rukou zapřela o stěnu hrobky. Hlava se mi po té šlupě slušně točila a poslední o co jsem stála bylo zahučet po zádech do tmy. Daniel se sice poslušně zastavil, i když se nezdálo, že by mému tvrzení věřil.

„Zrovna v pořádku nevypadáte. Abyste sebou nesekla," potvrdil moje podezření následujícími slovy.

„Tak za mnou nemáš takhle vybafnout," zavrčela jsem, zabývajíc se při tom úvahami, jestli jsem si pořídila otřes mozku, nebo jen moje tělo reaguje hystericky na prožité napětí. Jediné, k čemu jsem dospěla nakonec bylo, že si potřebuju na chvíli sednout, až na to, že jsem si netroufala opustit oporu skály. Stručně řečeno, šance, že se odsud zrovna teď bez pomoci pohnu někam jinam, než nosem přímo k zemi, byla mizivá.

„Dobře, jestli ti to udělá radost, můžeš mi pomoct do stínu a kouknout se, jestli v tom zatraceným báglu je něco použitelného na naraženou hlavu," mávla jsem na čekajícího mladíka volnou rukou.

Daniel ochotně vyhověl první části mého pokynu. Do požadovaného stínu mě vlastně skoro donesl, což bylo překvapivě příjemné, a jemně mě usadil u kmene stromu, za kterým jsem se ještě nedávno schovávala. Pokusil se mi vyhovět i v druhé části, ale tam žalostně selhal.

„Já se hrozně omlouvám, ale já se v tom prostě nevyznám," přiznal po chvilce zoufalého přehrabování v mém zavazadle. Moje lékařské znalosti končí u schopnosti provizorního obvazu a prášků na bolest. Ty by se asi hodily, hádám. ale bohužel tady žádné nevidím. Přinejmenším žádné, co bych znal.

A to je prosím osoba, která od malička pobíhá po Praze a loví nadpřirozené příšery všeho druhu. Alespoň základy první pomoci bych od něj čekala.

„Dej to sem," sebrala jsem mu svou příruční lékárnu a zanořila se do jejích útrob. Ne, že bych tam něco užitečného čekala. Co by tam asi tak mohlo být na bouli? Pětikoruna? Jen jsem chtěla využít situace a podívat se, co všechno vlastně mám zabalené. Až doteď jsem se k tomu nějak nedostala a nerada bych jeho obsah zoufale rozhazovala kolem, až půjde o čas.