Hon za Grálem

#10

„Není to nic moc, ale za daných okolností víc nedokážu. Něco na bolest? Mám tam i docela úderné věci, ty by váš metabolismus nemusel odrovnat hned."

Už jsem natahovala pro batoh, ale Derek s lehkým úsměvem zavrtěl hlavou.

„Není třeba, moje hranice citlivosti, co se bolesti týče, je dost vysoká, abych to zvládl bez. Rozhodně to risknu raději, než případné otupení smyslů. Obávám se, že ještě budu potřebovat být čilý."

„Chcete říct, že to ještě neskončilo? Že se může objevit něco... dalšího?"

Ztěžka jsem polkla. Upřímně řečeno, spíš než dalšího se mi na rty drala jiná slova. Například horšího, děsivějšího nebo nebezpečnějšího. Harpie totiž nebyly jediné, co na nás zaútočilo. To zatracené hejno harpií bylo jen takovým malým předvojem, za jehož chvostem se hnala bouře, divoká a zalévající zem neprostupnými přívaly vody. A za ní... Nevím co byly zač ty co přišly pak, ale jsem si jistá, že se mi ještě dlouho budou vracet v nočních můrách. Ženy, celá armáda žen, na první pohled krásných, s jemnými rysy v bledých obličejích a dokonale tvarovanými těly. Pohybovaly se po deštěm promočené zemi nepřirozeně ladně, jako by spíš pluly vzduchem, synchronně a tiše a už tenhle pohled mrazil krev z žilách. Ta pravá hrůza ale nastala, když se dostaly na dosah. To ty temně rudé drápy, jež jim náhle vyrostly na koncích prstů a také jejich vlasy. Dlouhé, nádherné a živé, vlající kolem jejich hlav jak tisíce hadů a útočící na všechno, co se dostalo do jejich dosahu.

Derek pokrčil rameny, nebo spíš ramenem, protože tím, co jsem mu právě zafačovala zrovna moc hýbat nemohl.

„Zkuste se zeptat slečny Holmanové, co si o tom myslí. I když teď bych ji nerušil, možná až si trochu odpočine. Rozhodně to potřebuje."

Hodila jsem pohledem po Lucii, usazené kousek od nás v tureckém sedu a musela s Derkem souhlasit. Lucka byla bledá jak stěna a ruce se jí nejspíš netřásly jen proto, že je měla složené v klíně. Mě osobně se tedy ruce třásly, když jsem si nedala pozor, ale u mě to nebylo vyčerpáním. Přinejmenším ne fyzickým vyčerpáním. Já ovšem uplynulé minuty strávila schovaná za něčími zády, nikoliv bojem s divokou magií, nebo mytickými příšerami.

„Neděs doktorku, Derku" přerušila moje úvahy Lucie. „Trhlina je zavřená, Vivian, tou už nic nepřijde. Ať už si ji udělal kdokoliv, bude si muset vyrobit novou a to není jednoduchá věc. Rozhodně to nebude hned, takže máme čas se přeskupit a vymyslet co dál. Měla bych na vás ale jednu prosbu."

„Jasně, mám tu něco na celkové posílení organismu. Patentní směs, mělo by vás to postavit na nohy."

„Díky za nabídku, ale to není to, co jsem chtěla. Potřebuju jen vyrovnat hladinu magie a na to mám svoje směsi. Chtěla jsem vás požádat, abyste se mrkla po bráchovi. Hádám bude někde v poli kontrolovat ty potvory, jestli jsou vážně mrtvé, nebo něco v tom stylu. Musíme se poradit a na to bychom tu měli být všichni."

Byl to rozumný požadavek a já neměla důvod odmítnout, takže jsem se beze slova odporu zdvihla a vyrazila pátrat po Danielovi. Až po pár krocích se ke mně prodrala myšlenka, proč ho nepřivolá přes jejich spojení. Pokud to dobře chápu, dovedou spolu v myšlenkách i mluvit, když je potřeba. Vyslat signál, „Naklusej, máme poradu," by neměl být problém. Ale možná se jen chtěla na chvíli zbavit mých věčných otázek.

Prostě tě potřebovala tě akorát vykopnout z doslechu, a tys jí na to skočila s rozběhem, ozvala se mi v hlavě druhá Vivian štiplavě.

„No nepovídej," zabručela jsem nevrle. Člověku na náladě nepřidá, když z něj jeho vlastní alter ego má legraci. „Taky mohla říct, že chce mít klid."