Hon za Grálem

#12

„Uvědomujete si, že ta žádost se s velkou pravděpodobností netýkala pomoci lékařské, ale magické?"

Tichý hlas těsně vedla ucha není v žádném případě to, co toužíte z ničeho nic zaslechnout, když si to rázujete přes bitevní pole za oplechovaným rytířem. Zvlášť, když neslyšíte, že by se někdo blížil. Já se lekla tak, že jsem zakopla o vlastní nohu. Před nedůstojným pádem přímo na nos mě zachránil Dan, který měl naštěstí kromě hloupých nápadů, typu nečekaně se mi zjevit za zády, i dostatečně rychlý postřeh na to, aby mě zachytil.

„Musíte se za mnou tahle plížit?" sykla jsem naštvaně. „Co tu vůbec děláte?"

„Osobního strážce. Jeho veličenstvo král Artuš vás má za velice mocnou čarodějku, schopnou víceméně čehokoliv. Až zjistí, že na poli magie naopak nejste schopna vůbec ničeho, může být docela zklamané. A zklamat muže, ozbrojeného zatraceně ostrým mečem není zrovna zdravá zábava."

„Poslyšte, tyhle pichlavé připomínky se učíte od Derka, nebo je to nějaký vedlejší efekt všech těch změn, kterými procházíte?" odsekla jsem, ale jiskra v tom nebyla. Protože měl zatraceně velkou pravdu. Vůbec mi nedošlo, když se u nás Artuš zjevil s pokorným výrazem prosebníka a žádal si mé pomoci, že nepřišel za doktorkou, ale za paní jezera. Prostě jsem popadla svou příruční lékárničku a vyrazila.

Mrkla jsem před sebe, kde si pokojně chrastil Artuš k svému cíli. On tedy ve skutečnosti samozřejmě nechrastil. Upřímně nepochopím, jak se někdo od hlavy po paty ověšený železem může pohybovat tak potichu a nic na tom nemění, že jde o legendární postavu. Teď a tady byl nesporně hmotný, stejně jako jeho brnění a meč. Se kterým mimochodem dovede velmi dobře zacházet, jak jsem mohla vidět, když se kolem mihl v nedávné bitvě...

„Co mám dělat?" špitla jsem k Danovi zoufale, když moje úvahy dospěly do tohohle bodu.

Radu jsem v tu chvíli opravdu potřebovala, protože jediné, co napadlo mě, bylo dát se na útěk. Jenže kam bych asi tak utíkala? Dokud nebude Lucie připravená nás přenést, nehneme se odsud a nahánět se s Artušem a jeho rytíři kolem jezera mi nepřišlo nijak přitažlivé.

„Chovat se sebejistě a povýšeně," poradil mi Dan lakonicky. „A v žádném případě nedat najevo pochybnosti. Podívejte, kdyby bylo nejhůř, můžu přivolat Lucku, ale dělal bych to hrozně nerad. Aktuálně potřebuje spíš šetřit silami, než jimi plýtvat."

„Sebejistě a povýšeně?" polkla jsem nervózně. Opravdu jsem se necítila ani jedno z toho a vůbec jsem si nebyla jistá, jestli to dovedu předstírat.

„Hmm, přesně. Úplně nejlepší by bylo, kdybyste je dokázala přesvědčit, že s danou věcí nic neuděláte nikoliv proto, že nemůžete, ale proto, že se to všechno děje pro nějaké vyšší dobro."

„Cože?"

„Má paní? Děje se něco?"

Artuš si konečně všiml, že se za jeho zády odehrává něco divného. Aby také ne, když jsem to poslední slovo doslova vyjekla. Zase ale pochopte, že jsem takový návrh od tichého, upřímného mladíka, jakým se Daniel běžně jevil, rozhodně nečekala. Teď jsem ovšem čelila tázavému Artušovu pohledu a nutnosti se rozhodnout, jestli přiznám, že nejsem ta, za kterou mě má, nebo budu dál předstírat, v tiché naději, že se to nějak vyvrbí.

„Nic důležitého," usmála jsem se na něj. Tedy, nejsem si jistá, že mi z toho nevyšel spíš křečovitý škleb, nicméně zabralo to alespoň natolik, aby se Artuš dál nevyptával a znovu vyrazil rázným krokem vpřed. Já naopak nenápadně zpomalila.