Hon za Grálem

#14

Naše následující zhmotnění proběhlo na místě, které se mi rozhodně líbilo mnohem víc, než údolí půlměsíce. Tak předně bylo kolem mnohem méně holého kamení a mnohem víc barev, mezi kterými převažovala svěží zelená, ať už mluvíme o trávníku, posetém všelijakými kvítky, nebo o korunách stromů. A nedaleko od nás s tichým šuměním omílala půdu modrozelená mořská voda, další příjemná změna proti vysušenému údolí. Navíc tu bylo vidět mnohem, mnohem víc oblohy, což pro mě byla asi největší úleva.

Jak na to tak koukám, tak jsi na nejlepší cestě si k arachnofobii pořídit ještě klaustrofobii.

Ale blbost, ohradila jsem se proti obvinění svého druhého já. Klaustrofobii jsem nikdy neměla a nehodlám s ním začínat. To všechno je jenom naprosto pochopitelná reakce na prožitý stres a tak. A taky, kdyby na nás něco zaútočilo v tom údolí, budeme tam jak citron v lisu. Není divu, že se mi tam nelíbilo.

Jo, akorát že tohle vysvětlení si vymyslela zrovna akorát teď.

„Ále zmlkni."

„Nějaký problém, Vivian?"

„Ty taky zmlkni."

Ani jsem nepotřebovala Derkovo překvapené zamrkání, aby mi došlo, že jsem mu oproti svým léta udržovaným zvykům právě potykala.

„Poslyšte, tak mě napadlo, to ten zatracený Grál ještě nikdy nikdo nenašel?" pokusila jsem se jeho pozornost odpoutat od svého přeřeknutí první věcí, která mě napadla.

„Jistě, že našel. Pokaždé, když se ve svém cyklu dostane do fáze probuzení. Proč?"

„Hmm, já jenom, prostě jsem uvažovala, jak je možné, že pokaždé zase zmizí z dohledu. Chci říct, čekala bych, když už ho někdo jednou najde, že na něj bude dávat sakra pozor. Přeci jen, jestli je to něco tak mocného, že se o to jsou lidi porvat..."

„Chápu vaše myšlenkové pochody, ale tak to nefunguje, víte. Po každém probuzení můžete Grál použít jen jednou. Jakmile vyvoláte jeho moc, zase zmizí z dohledu a dokud se znovu nenaplní, nenajdete ho, i kdybyste se vztekla."

Aha, jasně. To dává smysl. Asi. Jestlipak je tu ještě něco zajímavého, co o Grálu nevím?

„Když už tak o tom mluvíme..."

„Vítejte na Tír na nÓg, poutníci mezi světy."

Příjemný, hluboký hlas, který se ozval těsně za našimi zády mi přivodil slabý infarkt a jen čirou náhodou jsem nepotřebovala převléct spodní prádlo. Zbytek naší skupinky reagoval poněkud konstruktivněji. Přesně řečeno, jako jeden muž se obrátili jak na obrtlíku a nože snad oběma mužům skočili do ruky samy. Já se naopak velmi hbitě ukryla za jejich zády, odkud jsem opatrně zkontrolovala situaci.

Na trávníku za našimi zády, vlastně teď už před námi, stál vysoký štíhlý muž, s obličejem ošlehaným větrem. Alespoň v těch místech, kde ho nezakrýval pečlivě zastřižený plnovous. Vlasy i vousy měl bílé, ale nevypadal staře. Vypadal, no vypadal, že je tak starý, jak sám zrovna chce, lépe to popsat nedokážu. A taky vypadal jako ztělesnění důstojnosti a laskavosti v jedné osobě.

„Jsem Manannán mac Lír, strážce Onoho světa? A ujišťuji vás, že není třeba zbraní. Tato místa jsou domovem klidu a bezpečí."

„Onen svět? Hmm. Je tu docela hezky, že bych konvertoval na keltskou víru? Co je pro to potřeba udělat?"

Derek zasunul nůž nazpátek do pochvy a široce se na starého irského boha usmál.

„Především ta víra, příteli," pokrčil Manannán rameny klidně. „Bohužel, ač mohu cítit že se smrti dotýkáš, jediné v co jsi ochoten věřit jsi ty sám. Kdyby ses později rozhodl jinak, rád tě tu uvítám, až přijde tvůj čas. Nyní však buďtež zváni k radovánkám, či odpočinku dle vlastní volby, dokud se tu budete chtít zůstat. Pokud byste ode mne něco potřebovali, stačí zavolat," dodal a než kdokoliv z nás stačil cokoliv říct, zmizel jak pára nad hrncem.