#9

19 5 4
                                    

Místo, na němž jsme se objevili tentokrát, rozhodně nebyla moje ložnice, to jsem poznala okamžitě. Především podle počtu ozbrojených mužů, kteří nás obklopovali. Navzdory nadějím druhé Vivian to bohužel nebyl ani Kamelot. Na to bylo kolem příliš málo zdiva a příliš mnoho trávy. Co mě ale v danou chvíli zajímalo nejvíc, bylo na můj vkus až moc velké množství mečů, které do jednoho mířily na nás, nebo přinejmenším zhruba naším směrem.

Rozhlédla jsem kolem a nervózně polkla.

„Opravdu netrvám na tom, že musím mít pravdu za každou cenu," zamumlala jsem a opatrně se pokusila stáhnout do krytu mezi naše dva mužné ochránce. Sice jsem si nebyla jistá, jestli mi to bude k něčemu dobré, pokud se na nás vrhnou všichni najednou, ale přeci jen jsem se pak cítila o něco lépe. Trošku mě také uklidňovalo, že přítomní sice třímali tasené meče, ale zatím setrvávali na svých místech. Začala ve mně klíčit naděje, že snad nejsme úplně v pr...říslušných místech. Přinejmenším do chvíle, než se ozval Derek.

„Krásného dne přeji, pánové. Neviděli jste náhodou místnost DMS20?" zahlaholil a vrhl na po zuby ozbrojené rytíře zářivý úsměv.

Vážně to udělal? Vážně vytáhl hlášku z Pratchetta na rytíře z Artušovských legend? Kde k ní vůbec přišel? Vsadila bych hlavu, že jediné, co běžně čte jsou hlášení z akcí a pokyny od madam. Zjevně má své dobře utajené hlubiny, o nichž nemám ani páru, nicméně bych aktuálně ocenila, kdyby si je nechal pro sebe.

„Pitomče," vyjádřila Lucie můj názor polohlasně a napřímila se tak, že by mohla hrudník používat místo bouracího beranu. Úplně jsem cítila, jak se kolem ní shromažďuje síla a to bych magii nepoznala, ani kdyby mi okousla svačinu.

Jeden z rytířů se pohnul a já rukou sjela k dýce, kterou mě vybavil Derek. Úplně automaticky. Že to dělám mi došlo až když jsem v dlani sevřela její rukojeť. A to jsem zapřísáhlý pacifista. Nebo jsem přinejmenším až doteď byla. Až se vrátíme domů, budu nejspíš potřebovat péči zkušeného psychologa. Pokud z nás dřív nenadělají sekanou. Obrněnec nicméně nevyrazil do útoku, pouze zdvihl hledí helmy, snad aby si nás mohl lépe prohlédnout. V překvapivě mladém obličeji se mu zračilo nechápavé překvapení.

„Kdo jste a jak jste sem dostali?"

„Jsme poutníci na cestě za vyšším cílem. Přišli jsme po cestách, na něž běžný smrtelník nohou nevstoupí. A kdo jsi ty, že považuješ za vhodné klást otázky, aniž by ses sám představil?"

Lucie to řekla, jako by tomu muži prokazovala čest, když se vůbec uvolila na něj promluvit. Poslední otázku navíc položila tónem, který naprosto nepřipouštěl možnost, ponechat ji bez odpovědi. Mladý rytíř se napřímil, tedy pokusil se napřímit ještě o kousek víc a vypnout hruď, což je u muže v brnění zajímavý pohled.

„Mé jméno je Mordred, syn Morgause," zahřímal hrdě.

V hlavě mi zablikala žárovička. To jméno! Kdo by neznal Mordreda, ať už jako syna krále Lota, nebo dokonce přímo Artušova nemanželského potomka. A jaká velká bitva se běžně spojuje s tímhle jménem?

„Nechte mě hádat, tohle místo se jmenuje Camlan?"

Až překvapené pohledy mých společníků mě upozornili, že jsem to ani tak neřekla, jako zasyčela. Ale nestarala jsem se o ně. Tuhle část Artušovských legend jsem bytostně nesnášela. Z hloubi srdce, beznadějného romantika, odpůrce zbytečného krveprolití i lékařky, která má svoji práci opravdu ráda. Přelétla jsem pohledem shromážděné ozbrojence.

„No?! Mám pravdu?! Který z vás je Artuš? Kdo to má pod tím železem poznat, u ďasa? A zastrčte ty meče laskavě."

Být trochu víc při smyslech, ani by mě nenapadlo, tahle hulákat na bandu po zuby ozbrojených chlapů, ale aktuálně jsem byla příliš rozčilená. Občas se mi to stane, takové malé chvilky, kdy tichá a rozumná Vivian, kterou jsem obvykle, splyne s tou druhou, cynickou a ostrou Vivian mých myšlenek. V takových chvílích je lepší mi jít z cesty a počkat, až se uklidním. Samozřejmě tahle poučka nemá asi moc smyslu, pokud jste ozbrojenec, který může obě Vivian na místě proměnit v sadu náhradních orgánů. Kupodivu rytířům kolem to zřejmě ani nepřišlo na mysl. Naopak, najednou vypadali jako hejno kluků, přistižených při nepravosti. Včetně šoupání nohama, nervózního odkašlávání a snahy vyhnout se vzájemně pohledy. Meče bez odporu zmizely v pochvách a jeden z mužů postoupil o krůček v před a sejmul přilbu. Měl pečlivě upravený plnovous a byl v takovém tom blíže neurčitelném středním věku, ale podobnost s Mordredem mě nenechala na pochybách, v jaké verzi legend jsme se ocitli.

Hon za GrálemKde žijí příběhy. Začni objevovat