Hon za Grálem

#13

Když Lucka mluvila o jízdě, myslela to vážně. Ještě, že klobouky nenosím, protože při tom, co následovalo bych ho zaručeně ztratila, ať už bych si ho držela nebo ne. Obrazy se kolem nás měnily rychlostí snad ještě větší, než když se kalibroval ten zatracený magický kompas, podle kterého jsme se orientovali doposud.

Dobře, to přeháním, ale rozhodně jsme se ale přesouvali tak rychle, že než jsem stačila zaostřit na právě objevenou krajinu, už se měnila v jinou. Než abych to sledovala, raději jsem zavřela oči a zabývala se úvahami, proč jsme se vůbec snažili na tu Regininu blbůstku spoléhat, když je Lucie v přesunech zjevně rychlejší. A taky, kde asi skončíme, až jí dojde dech.

Skončili jsme na místě na první pohled docela nudném. Samé skály a písek, a ty skály byly navíc všude okolo a ošklivě se tyčily. Rozhodně to nebylo místo, kam bych si dobrovolně zajela na dovolenou. Na druhou stranu, nikdo se nás tu nepokoušel zabít, to jsem musela tomuhle místu rozhodně přičíst k dobru, ale i tak jsem se rozhlížela kolem sebe se značnou nedůvěrou.

„Nechci znít nevděčně, ale opravdu nebylo ve výběru něco jiného, než tahle... soutěska?"

Na poslední chvíli jsem spolkla spojení zatracená, bohem zapomenutá díra, i když z mého pohledu by naše okolí popisovalo velice přesně.

„Spousta míst." Lucie se kolem sebe na rozdíl ode mě rozhlížela s netajenou spokojeností. „A pro přesnost, jestli jsem se trefila, kam jsem chtěla, tak to není soutěska, ale údolí. Přesně řečeno Údolí půlměsíce."

„To je nepochybně skvělé. Ještě skvělejší by ovšem bylo, kdybych tušila, co to znamená."

„To znamená, že slečna Holmanová dává přednost moderní videoprodukci před starými legendami."

Derek se během řeči pohodlně uvelebil na písčité zemi a zády se opřel o skálu. Dokonalý obraz příjemného pohovení, kdybych neměla neodbytný pocit, že se na tu zem svezl až příliš vděčně na někoho, kdo je normálně k neutahání. A i ten jeho provokativní úsměv vypadal tak trochu uměle.

„Poslyšte, Derku, jen tak ze zvědavosti -"

„Viděla jste někdy onen, dalo by se říci kultovní, film Indiana Jones a poslední křížová výprava?" nenechal mě domluvit. „Tak podle mých odhadů jsme v něm. Přinejmenším v jedné z jeho scenérií, pokud se nemýlím, tak v té docela závěrečné, mám pravdu slečno Lucie?"

No ano, tenhle film jsem kdysi viděla, pravda. Dost dávno, takže už jsem si ho moc nepamatovala, ale na konci se přeci objevil i Grál, ne? Zvědavě jsem se obrátila na Lucii.

„Je to tak," vyzvídala jsem. „Vzala jste nás rovnou ke Grálu?"

„Kojím se jistou nadějí, co se jeho přítomnosti týče, ano," kývla Lucka, zatímco očima těkala kolem sebe. „Otázka za zlatého bludišťáka zní, na kterou stranu od naší současné pozice byste tipovali vchod do jeskyně, ve které by měl být uložen?"

Znovu jsem si prohlédla okolí.

„Tam," ukázala jsem. „Vstup bude v nejširší části údolí a na druhou stranu se prostor rozhodně spíš zužuje."

„Myslím, že doktorka trefila hřebíček na hlavičku," kývl Dan. „Taky bych to zkusil tamtím směrem."

„Fajn, proč ne. Tak jdeme?"

„A co kdybyste to zašli zkontrolovat beze mě a já tu prostě počkala?"

„Vivian, prosím, nehodlám vás tu nechat samotnou. V čem je problém?" zamračil se Daniel.