Hon za Grálem

#7

„Odkud to víš?"

Dan, zbavený sestřina uklidňujícího doteku, se prudce otočil na Derka a jeho výraz naznačoval, že nemá daleko k tomu, menšího muže popadnout pod krkem a pořádně s ním zatřást. Vlastně se zdálo, že se ze všech sil ovládá, aby to neudělal.

„Odkud vím co?"

„O mě a o Silvě."

„Ech? Fakt, že spolu chodíte je mezi pražskými lovci všeobecně známý. Ostatně, neměl jsem pocit, že se své city nějak snažíte tajit."

„O tom nemluvím a ty to moc dobře víš. Jaks to zjistil o našich problémech s... s..."

Opravdu teď Dan zrudl? Tedy, zrudl ještě o kousek víc? Nečekala bych v dnešní době, že dospělého muže uvede do rozpaků slovo sex.

„Svěřila se mi slečna Silvie," pokrčil rameny Derek, který se moudře rozhodl Daniela víc nedráždit. „Zajímalo ji, jestli bych vám nedovedl nějak poradit."

Dan několikrát sevřel a rozevřel pěsti a předvedl několik hlubokých nádechů. Tohle cvičení ho zjevně dokázalo uklidnit natolik, že dokázal následující otázku položit skoro klidně. Skoro nebezpečně klidně.

„Jak ji napadlo, že bys zrovna ty mohl?"

Přeběhl mi mráz po zádech. Navzdory na první poslech vyrovnanému hlasu jsem v těch slovech vnímala ledově řezavý podtón, naznačující, že špatná odpověď může mít za následek nekontrolovatelný výbuch. Očividně jsem si Danova rozpoložení nevšimla sama, protože Lucie považovala za nutné se vmísit do hovoru.

„Ode mě. Promiň Dane, ale nemohla jsem si nevšimnout, jak z toho málem šedivíte. A i kdybych si nevšimla, za kým myslíš, že Silva šla jako prvním? Jenže já vám pomoct nedokážu, to víš sám nejlíp. Prostě mě napadlo – hele nemusíš mít Derka rád, taky z něj nejsem zrovna urvaná – ale jeho situace je té tvojí asi nejblíž. Zkrátka, jestli by někdo věděl, jak z toho ven, byl by to asi on, ne?"

Dan se znovu zhluboka nadechl. Vlastně, lepší by bylo říct, začal se nadechovat. Protože takový nádech jsem ještě neviděla. Nadechoval se tak dlouho, že jsem dostala strach, aby nepukl. Ničí plíce nemůžou mít takový objem, bez ohledu na to, jakou mutací prošel. Ne pokud si neobstaral nafukovací hrudník, kterýmžto Daniel rozhodně nedisponoval. Každopádně jsem záhy dospěla k názoru, že jestli nepraskne Dan, praskne něco jiného. Třeba jeho nervy. Obezřetně jsem ustoupila stranou.

„Nemyslíte, že reagujete poněkud nepřiměřeně, pane Holmane?"

V odpovědi na tuhle repliku se od Dana ozvalo tlumené zavrčení a já udělala další krok stranou. Bylo mi jasné, že je jen dílem okamžiku, kdy Daniel po Derkovi skočí a rozhodně jsem nehodlala mu stát v cestě. Proč sakra Lucie něco neudělá, než se ti dva porvou. Tedy něco dalšího, když její předchozí vstup do diskuse zjevně nepomohl. Určitě má na bratra velký vliv. Jenže Lucie nevypadala, že by se chtěla o něco pokoušet. Místo toho tam jen tak stála, ruce založené na hrudi, a chladně scénu pozorovala.

A co kdybys zkusila něco udělat ty? prolétlo mi hlavou. Promluvit s nimi. Hlas rozumu od nezúčastněné osoby.

Tiše jsem se uchechtla, i když ne zrovna pobaveně. Jak se zdá, tak mám sebevražedné sklony, jinak by mě něco takového napadnout nemohlo. Jasně, už se vidím, jak se postavím mezi dva super nadupané chlapíky, kteří se právě chystají porvat a řeknu jim, ať se laskavě uklidní. Nezbyde po mě ani mastný flek. Zvlášť jestli si Daniel při pohledu na mě vzpomene, jakou roli jsem hrála v jeho přeměně. Ne ne, lepší bude se usadit někde v bezpečí, nejlépe za pořádně tlustým stromem, a nechat je, ať si to vyřídí sami mezi sebou.