Hon za Grálem

#2

Jsem si skoro jistá, že Derek alkohol nepije. Vůbec. Navzdory tomu na můj požadavek ani nemrkl, pohostinně mi pokynul do obýváku, a během chvilky mi dodal dokonalý tatranský čaj. A k tomu navíc misku škvarků, o které jsem si sice neřekla, ale které byly prostě vynikající. Buď je permanentně připravený na všechno, nebo moji návštěvu čekal, a dopředu si zjistil, co mám ráda. To by ovšem znamenalo, že výběr posla nebyl tak náhodný, jak se zdálo, když mě madam Regina v noci vytáhla z postele. Mohla bych se ho na to samozřejmě zeptat, ale nejspíš by se mi dostalo podobně nic neříkajícího vysvětlení, jako proč se nemůžu prostě vrátit domů. Tedy do Komořan. Takže jsem jen tak tiše seděla na gauči, upíjela Tatratea, a doufala, že se stane něco, co mi situaci alespoň trochu objasní.

Něco se stalo poměrně záhy, ale přinejmenším zpočátku to k objasnění situace moc nepomohlo. Zhruba za půl hodiny, nebo tak nějak se za dveřmi derkova bytu objevili hosté, které bych tady rozhodně nečekala. Dvojčata Holmanovy, pokud je mi známo, mého kolegu nijak zvlášť nemusejí, jako ostatně nikoho od nás, i když po událostech s pečetí nás vzala jakž takž na milost. Rozhodně bych neřekla, že to jakž takž běžně zahrnuje ranní návštěvy u něj doma. Přesto, když je oba vpustil do obýváku, tvářili se skoro přátelsky. Lucie se na mě dokonce usmála.

„Dobré ráno, Vivian," pozdravila a bezostyšně se uvelebila vedle mě, zatímco její bratr nevšímavě přešel volné křeslo, postavil se k oknu, bokem opřený o zeď vedle něj, a upřel pohled ven, na probouzející se ulici.

„Jak pro koho," zabručela jsem ke svému hrnku, ale pak mi to nedalo. „Vy víte, co se děje, Lucie?" obrátila jsem se na dívku.

„Vím, ale myslím, že s vysvětlováním bude lepší počkat na Derka," mrkla na mě Lucka. „Jinak by mohl začít trucovat."

Derek a trucovat? Opatrně jsem se rozhlédla kolem sebe, abych si ověřila, že jsem někde omylem nezměnila realitu. Když děláte pro lidi, kteří se permanentně motají kolem nadpřirozených jevů všeho druhu, a magii považují za běžný pracovní nástroj, nemůžete si být nikdy tak docela jisti, i když jste jenom docela obyčejný doktor. Doktorka. Jenže, zrovna v tomhle bytě jsem tak jako tak byla poprvé, takže bych změnu stejně nepoznala.

„Alespoň základ?" zkusila jsem.

„Základ je prostý a dá se shrnout do těch tří slov, která jste mi měla vyřídit."

Derek se objevil ve dveřích, plně oblečený a s dvěma kouřícími hrnky v ruce. Hrnky rozdal návštěvě a sám se usadil do křesla naproti mně s Lucií.

„Cesta se otevírá?" ujišťovala jsem se, zatímco hlavou se mi honily takové nepřípadné myšlenky, jako že kvůli mně si sotva natáhl slipy, ale jen se objeví tihle dva, hned nahodí celou parádu. To mám z toho alkoholu. Raději jsem hrnek položila a otočila se na brunetu vedle sebe.

„Vám to dává nějaký smysl? Jaká cesta? Kam? A proč mě tu považoval tenhle šašek za nutné zamknout, místo aby mě nechal vrátit v klidu domů, a jako vysvětlení mi předkládá kryptická prohlášení o nebezpečnosti pražských ulic a nabídky pití?"

„Co se toho posledního týče, tak nejspíš proto, že by špatně spal, pokud by se mu nepodařilo alespoň jednou do týdne někoho vytočit k nepříčetnosti, ale jinak kdyby vás nechal prostě odejít, velice pravděpodobně byste domů nedorazila. Už nikdy. Ta zpráva totiž znamená, že se probouzí velice mocný magický artefakt, obvykle označovaný jako Svatý grál a po světě běhají spousty lidí, kteří by se k němu rádi dostali, bez ohledu na cenu. Regina vás se svojí mocí dokázala propašovat ven, aniž by si někdo všiml, ale nazpátek už to nepůjde. Je mi líto, Vivian, ale dokud hon za Grálem neskončí, budete muset zůstat s námi. Alespoň pokud se jeho konce chcete dožít ve zdraví."

Nasucho jsem polkla a rovnou se znovu natáhla po odloženém hrnku. Tohle střízlivá nedám. Proč já, svatá panno? Co já mám co dělat se Svatým grálem? A jak to myslí s nimi? Ta poslední otázka mi nakonec přišla nejdůležitější.

„Jak to myslíte s vámi? Jako tady?" zjišťovala jsem a očima při tom bloudila kolem. Celkem obyčejný byt, jakých najdete dvanáct do tuctu. Žádný přepych, ale ani nějaká děsivá díra. Na gauči se spát dá, to už jsem si odzkoušela, i když co jsem dosáhla třicítky, dávám přednost pořádné posteli před různými provizorii. Suma sumárum, pár dní bych to tu zvládla. Možná i týden dva, pokud to bude nutné.

„Ne tady," potopila Lucie moje naděje dřív, než se stačily nadechnout. „S námi myslím na cestě. Protože my tři jdeme za Grálem také."

Brada mi spadla někam k hrudníku.

„Cože? To nemyslíte vážně? Co já asi budu dělat na nějaké šílené výpravě za Svatým grálem? Nevím, jestli si to uvědomujete, ale to co navrhujete, je pro mě ekvivalent sebevraždy. Já jsem, prosím pěkně, doktorka - diplomovaná absolventka věd lékařských - a ne nějaký bláznivý lovec démonů, nebo duchů, nebo jak že si to vlastně říkáte."

„Obvykle prostě lovci."

Daniel se otočil od okna, ze kterého dosud pozoroval ulici, tváře se, že se ho celá situace vlastně vůbec netýká.

„Můžete se na to dívat třeba jako na placenou dovolenou do míst, kam se hned tak někdo nepodívá," pokračoval. „Kdo ví, třeba se potkáme i s králem Artušem. Prý to byl docela fešák. A kavalír. A pokud jde o vaše obavy, my samozřejmě víme, že nejste na podobné situace trénovaná. Postaráme se o vás, nebojte."

„Paráda. Teď už jsem naprosto klidná," zabručela jsem, ale někde uvnitř mě se začal probouzet červík zvědavosti. Vážně bych se mohla naživo potkat s postavami ze starých legend? Jako malá jsem tyhle příběhy prostě milovala. Přejela jsem pohledem osazenstvo místnosti. Jeden vedle druhého se tvářili, jako že to celé bude jen zábavné dopoledne, zábava vhodná k vytrávení před obědem. Pokud si oni myslí, že to bude v pohodě, co by se asi tak mohlo stát?