Hon za Grálem

#11

„Máme jistotu, že jde o zásah z venčí? Nemohl by to být nějaký přirozený magický vír třeba?"

„Přirozený těžko, žádná pověst nemluví o tom, že by do bitvy u Camlanu zasáhla magie v takové míře."

„No, ale ona se ta bitva neudála, že? Takže náboj, který byl určený pro ni, se mohl vybít jinak. Třeba útokem stvoření ze starých legend."

Těkala jsem pohledem mezi Danielem a Derkem, jak divák na tenisovém utkání a snažila se v jejich dohadech zorientovat. Zatím jsem z toho celého pobrala tak akorát, že za tenhle masakr možná můžu já, protože jsem zabránila Artušovi s Mordredem aby se navzájem zamordovali.

„Tak počkat," vzepřela jsem se proti tomuhle podezření. „Rivky možná jsou místní legenda, jestli patří k Fomoriánům, ale kde se tu vzaly harpie? Ty jsou přece řecké. S artušovskými legendami nemají společné, ani co by se za nehet vešlo."

„Taky to mohly to být sídhe gaoithe," pokrčil Dan rameny. „Něco jako duchové vzduchu, akorát z irských legend. Občas je zobrazují dost podobně. A bouřku by klidně přivléct mohly, možná dokonce spíš, než harpie."

„Hádáte se zbytečně," přerušila bratrův výklad Lucie. „Je úplně fuk, co byly ty ptačí potvory zač."

„Mám to chápat tak, že vy jste si jistá, odkud ten atak přišel, slečno Lucie?"

Derek si nepřítomně zamnul zafačované rameno. Vypadalo to, že si vůbec neuvědomuje, že to dělá. Musí mít práh bolesti opravdu vysoko, když mu tohle neustálé dloubání do čerstvého zranění nevadí, ale já právě dospěla k rozhodnutí ho plácnout přes ruku, jestli to zkusí ještě jednou.

„Odkud ne, ale že nebyl přirozený, to ano. Cítila jsem za tou trhlinou cizí mysl. Velice přesně zaměřenou cizí mysl."

„Zaměřenou na co?"

„Na nás, Vivian. Ať byl za tím útokem kdokoliv, šel jednoznačně po nás. A zkusí to znovu, jen co posbírá dost sil."

„Tak proč tu sedíme jako kachny na střelnici? Proč nezmizíme z dohledu?"

Nervózně jsem se rozhlédla kolem, jako bych čekala, že neznámý útočník najednou vyskočí zpoza nějakého keře. Jak můžou ti tři šílenci zůstat klidní, když jim jde po krku někdo s takovou mocí. I když – opravila jsem sama sebe při pozorném pohledu na kamenné tváře svých společníků – možná nejsou o tolik klidnější než já, možná se jen mnohem lépe ovládají.

„Těch důvodů je několik," povzdechla Lucie. „Třeba ten, že amulet ještě není na pokračování připravený. Navíc nemáme jistotu, že nás další skok dostane z dohledu. To bychom museli především nejdřív vědět, jak nás protivník našel."

„Nemůže to být prostě jen další z hledačů, který na nás narazil náhodou?"

„Náhodou určitě ne. Myslím, že už jsem to říkala, ale každý, kdo vyrazí za Grálem musí projít vlastní cestu, vázanou na tolik specifik, že náhodou se překřížit rozhodně nemůžou."

„Vůbec? Ani přímo u Grálu samotného?"

„Ani tam, Vivian. Grál existuje všude a nikde, v tolika realitách a možnostech, že ani u Grálu samotného se nepotkáme."

„Proč jsou to tedy takové závody s tím jeho hledáním? Proč si prostě každý nenajdeme svůj vlastní?"

„Protože bez ohledu na to, v kolika variantách se vyskytuje, pořád je to jeden a ten samý předmět. Kdo se k němu dostane první, vyhrál. Konec legrace, jde se domů."