Hon za Grálem

#6

„Něco je špatně" opravdu není prohlášení, jaké by člověk slyšel rád od osoby, na níž je závislý jeho návrat domů. Miluji legendy a ráda se jimi pokochám i na živo, ale uvíznout tady na neurčito bych opravdu nechtěla.

Oba muži výpravy po Lucčině oznámení zachovali bezvýrazné mlčení a na první pohled i dokonalý klid, ale já nebyla schopna ani jednoho. Zatraceně nesnáším situace, které neovládám a tahle konkrétní se navíc každou chvíli zhoršovala. Chvíli jsem se kousala do rtů, čekajíc jestli Lucie dodá nějaké další informace, ale když setrvale mlčela, zasněný pohled upřený kamsi do neurčita, prostě jsem to nevydržela.

„Jak špatně?" nadhodila jsem otázku a ze všech sil se při tom snažila neznít, že jsem na pokraji paniky. Což jsem popravdě byla, jenže panika by mi stejně k ničemu nepomohla, že?

„Něco mě blokuje. Cítím cestu, ale nejsem schopná se na ni dostat."

„A nemohl by to být někdo, kdo se chce dostat před nás?" nadhodila jsem s kapkou naděje.

Kdyby šlo o tuhle variantu, pravděpodobně by nás nechal jít, až by si byl svým náskokem jistý. Přece by neplýtval silami zbytečně, ne? Sice by to znamenalo, že máme s grálem utrum, ale čert vem grál, já chci domů.

„To určitě ne. Jednak je ještě brzy na takové pronásledovatele a jednak to co nás tu drží nepřišlo z venku, to poznám s jistotou. Patří to k tomuhle místu. Je to jeho součástí."

Součástí místa, součástí místa. Jako že, hmm...

„Dokážete říct, kde přesně v Brocéliande jsme?"

Tři pohledy se ke mně obrátily s intenzitou, která rozhodně nebyla příjemná.

„Proč?" položila Lucie otázku, která očividně zajímala všechny.

„Protože jedno takové ošemetné místo by tu podle legend bylo. Konkrétně Val San Retour, neboli Údolí bez návratu. Taková Morganina pastička, jestli víte o čem mluvím. Jak moc je pravděpodobné, že nás ta vaše věcička mrskla přímo doprostřed?"

„Jak moc je pravděpodobné, že se z obýváku uprostřed Prahy jednadvacátého století ocitneme uprostřed artušovských legend?" odpověděla mi Lucka řečnickou otázkou, zatímco její oči těkaly kolem. „Musím přiznat, že tyhle věcičky občas mají docela podlý smysl pro humor. Nebo ho má Regina."

„Madam sice občas projevuje sklony k podobným žertíkům, ale aktuálně pochybuji, že je to úmyslné," zavrtěl hlavou Derek. „Na druhou stranu, mám dost velkou důvěru v její schopnosti, abych věřil, že jsme tu neskončili omylem."

„Máš stejnou důvěru i v moje schopnosti?"

Lucie popošla bokem, zvědavě šťouchla do kmene jednoho ze stromů, pak zdvihla ze země hrst uschlého listí a nechala ho pomalu padat nazpátek na zem. Otázku položila jen tak mimochodem, jako by ji ani odpověď nezajímala. Spíš se zdálo, že přemýšlí nad něčím docela jiným.

„Jistě, slečno. Naprostou," odpověděl přesto Derek zcela vážně. „Vlastně jsem si skoro jist, že už víte, jak odsud ven."

Lucie jen pokrčila rameny a loudavým krokem se vrátila nazpátek k naší skupince.

„Vím je silné slovo, nicméně nápad bych měla. Budu ale potřebovat posilu."

Nebylo mi docela jasné, co tím myslí, ale netroufla jsem si ptát, abych nenarušila soustředění, do kterého vzápětí upadla. Mrkla jsem alespoň na zbylé dva společníky, jestli jsou stejně zmatení. Nebyli. Derek vypadal tam maximálně zvědavě a Dan... Dan měl podobně strnulý výraz jako jeho sestra. Posily, aha, jasně. Spojení mezi dvojčaty, umožňující přenos moci. Že mi to nešlo hned. Pokud to dobře chápu, pokusí se nás odsud dostat hrubou silou, prostě zkusí přebít Morganinu moc svojí.