Hon za Grálem

#16

Jedna věc je slíbit někomu, kdo vypadá, že se za chvíli sesype, že se pokusíte najít Grál, ale jak Lucku přesvědčit, že to opravdu zkouším? Zavzpomínala jsem na všechny naše předchozí skoky a hledala něco, čeho se chytit. Našla jsem jedinou věc – pokaždé se Lucie nějakou dobu tvářila velice soustředěně a tak trochu nepřítomně. To bych mohla dát.

Pokusila jsem se nasadit výraz hlubokého soustředění, ale hrozně mě rušila mrtvola stopaře, ležící kousek od nás. Postavila jsem se k ní zády, ale nebylo to k ničemu. Já prostě věděla, že tam leží. A nejen to, s neúprosnou vytrvalostí se mi vracela vzpomínka na nůž, nořící se do jeho útrob. A nijak nepomáhalo, že jsem to vlastně ani neviděla. Bujná fantazie je zatracené prokletí.

Buď jak buď, nejen že jsem se nedokázala soustředit, nedokázala jsem ani nasadit výraz, který by soustředění předstíral. Obrátila jsem se na Lucii, abych jí pokud možno jemně sdělila, že jako hledač Grálu jsem k ničemu a zastihla ji zrovna v okamžiku, kdy zastrkovala lahvičku s tím svým magenergy drinkem nazpátek do kapsy. Když si všimla, že se koukám, jen pokrčila rameny, jako by říkala „A co mám jako dělat? Vy to zjevně nedáte, takže holt budu muset zase já."

Měla pravdu. Nedám to. Jak bych asi tak mohla dokázat něco jiného, než tu stát a civět do blba? Zoufale jsem zavřela oči, jako by to mohlo nějak situaci změnit. Jako malé dítě. Když něco nevidím, tak to neexistuje. Hloupé, ale já to prostě nechtěla vidět. Nechtěla jsem to řešit. Nechtěla jsem nic jiného, než být zpátky doma, ve své ložnici. Chtěla jsem – ne, zoufale jsem si přála – otevřít oči a zjistit, že tohle celé byla jenom šílená noční můra. Že se Lucie nesnaží zabít nějakým dryjákem jen proto, aby našla jeden pitomý magický artefakt. Že se Daniel nemění v upíra a pokud možno, že se nemusí bát obejmout svoji přítelkyni, aby jí náhodou neublížil. Že Derek neumírá na otravu, kterou možná nedokážeme zastavit. Jo, já vím, že mi už roky leze krkem a párkrát jsem si tiše přála, aby zmizel v propadlišti dějin, ale kdybych měla být k sobě opravdu upřímná, už jsem si na něj svým způsobem zvykla. Nejspíš by mi nakonec ty jeho kecy i chyběly.

Vyslovovala jsem v duchu ta přání jedno po druhém, jako tichou modlitbu. Jako mantru, pořád dokola. Plus ještě jedno, aby ten zatracený stopař nebyl mrtvý. Možná si to zasloužil, možná jsem jeho zabitím opravdu zachránila kdo ví kolik lidí, ale prostě jsem se nedokázala smířit s tím, že jsem vzala život, jakkoliv byl jeho nositel sadistický hajlz.

„Grál," zašeptala jsem sama pro sebe. „Musím najít ten zatracený Grál."

Ale kde? Kde může sakra být? Hlavou mi letěly všechny legendy, které jsem kdy četla, všechno, co jsem o něm kdy slyšela. Kristův pohár, Dagdův kotel, mísa z paláce krále rybáře, dokonce i ženské lůno prý mohlo být jeho předobrazem. Pokud má v sobě každá z těch legend alespoň střípek pravdy, může ta zatracená věc být kdekoliv. Klidně i tady. Nebo taky nikde. Může se stát, že tu budeme skákat dokola jak bleší cirkus do nekonečna a ani o něj neškrtneme?

Cítila jsem, jak se mi začíná z toho všeho točit hlava a raději jsem oči zase otevřela, abych sebou náhodou nesekla. Pak jsem zavřela. Otevřela, zavřela, několikrát zamrkala a nakonec jsem se chvíli zoufale rozhlédla kolem sebe v naději, že mě prostě klame zrak. Bohužel zřejmě neklamal.

Objala mě chladná hrůza. Ne snad proto, že by mé okolí bylo nějak děsivé. Spíš naopak, bylo přímo utěšené. Pod nohama jsem měla měkký svěží trávník, protkaný drobnými květy všech barev. Kolem mě bíle a růžově kvetly ovocné stromy, snad jabloně, alespoň podle tvaru listů a přímo přede mnou z malé skalky prýštil pramínek křišťálově čisté vody a veselým šploucháním dopadal do malé, kameny roubené studánky.