Vlčí duše

1. kapitola - Minulost

           Jak jsme vlastně vznikli? Kde a kdy jsme se tu objevili? Jsou vlkodlaci opravdu prokletí?

Kéž bych i já dokázal odpovědět na skoro až filozofické otázky, na které neexistují odpovědi. Jenže vlčata se vždy budou ptát a v dospělosti pídit po pravdě, kterou však nikdo přesně nezná. A kdo že jsem já? Nikdo, slabá omega, pouhý vlk z vedlejší smečky, který ho chvíli bavil. Tak mě nazvala osoba, která měla být mým životním druhem. Která mi ukradla první polibky, doteky a objetí. Osoba, které jsem věřil, že mě nikdy nezradí, avšak jakmile se objevila situace, vrazil mi kudlu do zad. Vlci ale nezapomínají!  

--Před 5 lety--

V té době, jsem žil spokojený život ve smečce. Neměl jsem starosti o společnost obyčejných lidí ani o problémy ve smečce. A i když jsem se narodil jako omega dvěma alfa vlkům, měli mě rádi. Naštěstí jsem nebyl jedináček a tak jsem spíš byl opečováván jako princ. Proto jsem taky nebyl připravený na emoce, kterou s sebou přinese nová smečka, jejichž území sousedilo s tím naším. Na rozdíl od naší rodiny, jejich rodina měla jen jednoho syna. Očekávalo se tedy od něj mnohé
a proto jsem se od něj radši držel dál... i když mě vnitřní vlk poháněl blíž a blíž k jejich území,
k němu.

Bohužel i já jsem nakonec podlehl vábení srdce a zamiloval se. Postupem času jsme spolu trávili víc a víc času. Šťastně s ním skotačil na louce, kradl si polibky a zneužíval každou naší volnou chvilku. Dokonce jsme jeden den vyrazili na zdánlivě nevinný výlet, ze kterého jsem se vrátil, jako dospělý vlk. Ten den jsem se pořádně vydrhl a navonil, aby ze mě nikdo nepoznal jeho pach. Vlci mají opravdu skvělý čich a ještě lepší jsou v roznášení drbů. Především vlčice a já bych to nerad rozkřiknul dřív, než budeme připraveni. Začal jsem věřit ve společnou budoucnost
a přemýšlel, co s námi teď bude.

Po pár dnech jsem si všiml určitých změn, jako kdyby naše pocity vymizely. Několikrát jsem za ním zašel, ale pokaždé to bylo takové bez emocí, bez obvyklých doteků. Bez těch nádherných pocitů, které spalovaly naše těla a duše. A pak, jednoho osudného večera, jsem zaslechl i ta krutá slova. Vím, že jsem se na jejich území neměl takhle vkradnout a nejspíš jsem ani nikdy neměl slyšet onen rozhovor s jeho rodiči. Avšak díky tomu jsem konečně otevřel oči a uvědomil si krutou pravdu! Poté jsem se rozhodl i já odejít. Odříznout lano, či snad už jen slabou niť, která nás do té doby ještě spojovala. Rodiče z toho moc nadšeni nebyli, ale vysvětlil jsem jim, že chci chvíli žít jako samotář. Ať mě nehledají, nepodporují. Ať mě radši ani neznají. Nechápali, co se mi děje, ale pomohl jim slib, že si budeme psát.

Nyní, o skoro 5 let později, je má stará smečka v nebezpečí. Někdo nás začal lovit. Především omegy a alfy. Bety nechává žít a posílá je na hranici života a smrti zpátky do smečky, aby předaly vzkaz. Kdo to může být není nikomu známo. Nikdo nás dosud nelovil, i když žijeme společně
s lidmi. Bohužel jsem o ničem z toho nevěděl, až do dnes. 

===========

Vítejte u mého příběhu. Píšu po dlouhé době a rozhodla jsem se psát formou RPG (neboli v závorkách, apod.), avšak vyprávění jako takové jsem v první kapitole nechala beze změny. Dnešek měl být jen úvodní, seznámení s bolestí, kterou sebou Alexander táhne. 

Taaak... snad jste si první kapitolu užili. :) Děkuju všem, co zde zanechají komentář či hodnocení. O:) 

Zatím ahoj, 

Maya