Nepenthe

1. Část

     Theo si chvíli pohrával s krytem svého mobilu, než se přiměl k tomu, aby ho odemkl. Jako by tím na sebe seslal nějakou kletbu, zůstal zírat na úvodní obrazovku a tapetu, kterou nikdy nezměnil z původní nastavené. Vypadal, že hned v okamžiku zadání kódu zapomněl, co měl vůbec v plánu. Palcem přejel po obrazovce a otevřel hlavní menu. Po paměti zmáčkl ikonku staré aplikace na posílání zpráv.

      Nazpět na něj koukala pouze jediná konverzace, kterou okamžitě otevřel. Sčítala spoustu zpráv, ty nejdůležitější byly ale ty poslední.

〚Leo〛
17:04 » Koupím jídlo

〚Theo〛
17:06 » Okay

〚Leo〛
17:13 » Vyrážím

17:27 » Omlouvám se za to, jak jsem na tebe vyjel... až dorazím, tak si můžeme o všem promluvit... teda pokud budeš chtít

17:33 » Za chvíli tam budu

      Čas na telefonu ukazoval něco málo po čtvrt na devět. Skoro tři hodiny utekly a jeho spolubydlící stále nikde.

      Theo si ztěžka oddechl. Odložil mobil na sedačku vedle sebe a předklonil se, lokty se opíraje o  desku konferenčního stolku, aby si podepřel hlavu a schoval obličej do dlaní.

      Zakručelo mu v břiše. Upozornění na fakt, že stále ještě nejedl.

       Nějakou chvíli setrval bez pohnutí, než se ve vlastní hlavě přesvědčil, aby vstal a došel kouknout do ledničky, jestli tam najde něco lehkého k zahnání hladu. Věděl totiž, že slíbené jídlo nedorazí. Ne proto, že už to jsou hodiny, co mu přišla poslední zpráva. Jistý si byl proto, že tato konverzace byla stará tři roky s děsivou přesností na den.

       Před třemi lety měl Leonardo na cestě domů autonehodu. Opilý řidič nedodržující rychlost mu nedal přednost. Doslova ho smetl. Náraz byl ze strany řidiče. Zabil ho... Jak řekli ve večerní reportáži v televizních novinách: „Zranění, která mladík utrpěl, byla neslučitelná se životem."

      Mysl mu docestovala zpět ke staré konverzaci. Tehdy mu odpověděl ‚okay'. Poslední, co mu kdy řekl, tedy napsal, pokud bude konkrétní, jsou hloupá čtyři písmena. Dobře si vybavoval, jak naštvaný na něj byl. Jak moc se mu představa rozhovoru s ním příčila. Chtěl odejít dřív, než bude jeho spolubydlící zpět. Jenomže nedorazil, už nikdy neprojde vchodovými dveřmi. A on mu tehdy napsal OKAY. Nikdy si to nepřestane vyčítat. Na druhou stranu si ale děkoval, že ze sebe dostal více, než chladné a odměřené 'ok', nebo jenom 'k'. Jenomže v závěru, kde byl rozdíl? Přesně tak, nikde.

       První výročí této smutné události strávil Theodor sám v přítelově nejoblíbenější cukrárně jezením všech Leových milovaných zákusků a zmrzlin s hrníčkem karamelového latté, které nesnášel. Byl sám.

      To druhé se neskutečně opil. Následující ráno ho čekalo nepříjemné probuzení na místní záchytce s bolavým celým tělem a bez vzpomínek na předcházející večer. Dle všeho se porval s nějakým frajerem v baru. Odnesl si naražená žebra, přelomený nos, monokl a rozdrcené klouby na ruce. Byl sám.

      Letos nedělal nic výjimečného. Celý den se tak nějak přelil, aniž by mu věnoval nějakou větší pozornost. Jediné, co se nezměnilo, byl fakt, že je opět sám. Dříve mu to vyhovovalo, truchlit mimo číkoliv přítomnost. Jenomže s utíkajícím časem ho to začínalo zevnitř požírat.

      Dávno nebydlel v bytě, který s Leonardem sdíleli. Zůstal však ve stejné budově. Po přítelově smrti se odstěhoval o několik pater níže. Ne proto, že neměl srdce tam zůstat a čelit vzpomínkám, naopak, kdyby měl tu možnost, zamkl by se v jeho příšerně růžovém pokoji a nikdy už nevyšel. Jenomže sám se svým platem nebyl schopný utáhnout nájem a nového spolubydlícího nechtěl.