Nepenthe

5. část

„Chceš pomoct s učením?" Julie si přesedla z tureckého sedu do kleku a natáhla se pro láhev s pitím. Oči nespustila z kamaráda, který byl podivně zkroucený v křesle a se svraštěným obočím a narůstající frustrací přetáčel stránky scénáře. V odpovědi jí Matt jenom zavrtěl hlavou, příliš zabraný do textu.

Panující ticho začínalo být stále nepříjemnější.

„Bez urážky, July, ale v tomhle jsi opravdu děsná," zamumlal a zabodl si prst k žlutým zvýrazňovačem podtrženému textu. „Neskutečně to přehráváš," dovysvětlil. Nelhal, jeho kamarádka byla jako pomocník v tomto ohledu opravdu nepoužitelná. Hodně přehrávala, často měnila hlas a byla prostě neautentická. Nezvládal se s ní soustředit.

Neurazila se, protože věděla, že je špatným parťákem, ačkoliv se snažila. „Promiň, nevěděla jsem, že to bude dneska taková nuda," namísto toho se otočila k Layle, která se na ní pouze mírně usmála a pohodila rameny. Ve tváři měla vepsané pochopení. Nevadilo jí, jak neobvyklé ticho mezi mimo visí, ani občasné Mattovo šeptavé odříkávání.

S dvojicí se dost spřátelila a jenom jejich přítomnost jí stačila k dobytí. Nic ve zlém vůči Zoey, ale někdy byla její věčně dobrá nálada a až přespřílišná starost s potřebou blízkosti nesnesitelná. Znaly se věčnost, v podstatě od malička a bydlely spolu už od střední. Měly mezi sebou silné pouto, které zapříčinilo, že časem všechny ostatní pomalu odstříhávaly ze svého života. Jenomže nyní se mezi jejich nerozlučitelnost cpal jistý černovlasý skřet s věčně špatnou náladou a šíleným přístupem k ostatním. Lay to zkoušela tolerovat, nemínila ale čekat na den, kdy skončí sama.

„Kdy máš konkurz?" zeptala se jediného mužského zástupce v místnosti a usrkla ze skleničky červeného vína.

„Zítra..." povzdechl si a promnul unavené oči, než je zvedl ke své dlouholeté kamarádce. „A tobě jsem říkal, že si to musím dneska projít, že nebudu mít moc čas... sotva jsem se na to podíval a opravdu si nemůžu dovolit zase vybouchnout!" vyčetl okamžitě Julii, za což si vysloužil akorát vypláznutý jazyk a v hrané uraženosti nafouklé tváře.

„Proč to necháváš na poslední chvíli?" vykulila Layla zděšeně oči. Sama ale nebyla lepší. Kdykoliv měla ve škole nějaké testy nebo zkoušení, učila až den předem a pak se divila, že semestry prolézá jen tak tak.

„Měl jsem..." Matthew zaváhal. Skousl si ret a poměrně dlouho bylo opět ticho. „... toho hodně," dokončil, když dočetl další část dialogu postavy, kterou chtěl hrát.

Julia dlouze vydechla nosem a prokřupala si kloubky na ruce, jak kdyby se chystala kamaráda praštit. Nemohla si pomoci, ale holčina na ní působila neuvěřitelně neklidně. Více, jak celý Matt, a přitom to byl on, kdo pravděpodobně nebude spát, aby se naučil svou roly.

Mírně se usmála, protože v ní našla sebe samotnou. Také nezvládala sedět na místě déle, než bylo nutno. Neustále jí poháněla potřeba něco dělat.

Nechápala, jak se tihle dva k sobě dostali, ani to, že jim přátelství vydrželo tak dlouho. Nemohli totiž být více rozdílní. Matt měl peníze, Layla netušila, kde k nim přišel, ale rozhodně byl za vodou, protože si mohl dovolit luxusní byt sám, zatímco Julča stále bydlela u rodičů.

Co se týkalo jejich povahy – mladík se zdál neskutečně roztěkaný. Živoucí třaskavina. Vše nechával na poslední chvíli s životním stylem ala vichřice. Ještě ani nevěděl, co od svého neuspořádaného života vůbec chce. Za to holčinu obklopovala silná aura. Byla rozvážná, než se do něčeho pustila, pořádně si to promyslela. Zároveň i neskutečně umanutá, protože když už si stanovila nějaký cíl, nepustila jej, dokud ho nedosáhla. Oplývala vůlí, kterou blonďák postrádal.