Nepenthe

2. část

Nevěděl, kolik je hodin, ale dle reakce svého těla, které bolestivým pulsováním hlavy protestovalo proti probuzení, odhadoval, že nelidsky brzy. Ani sluníčko se mu zatím neškrábalo mezi polorozpadlými žaluziemi do ložnice. Přesto už mu klidné ráno narušovalo klepání na dveře. Mohl být jenom rád, že se zatím nedokopal k opravení rozbitého zvonku, ten by byl mnohem komplikovanější na ignorování.

Se zamručením a svraštěným obočím se přetočil na druhý bok a doufal, že ať už po něm touží kdokoliv, tak pokud neuslyší pohyb, odejde. Chyba. Ta osoba byla opravdu odhodlaná s ním mluvit a on si nebyl jistý, jestli ji za to více obdivuje, nebo nenávidí.

Nespokojeně zavrčel a hodil nohy přes kraj postele. Plovoucí podlaha ho okamžitě zastuděla do bosých chodidel. Chvíli jenom seděl, ospalky zalepené oči rozevřené pouze na maličkaté škvírečky a nulové odhodlání k pohybu. Mysl stále bloudící na pomezí vědomí a spánku. Z mlhavého klimbání ho vytrhlo další zaklepání.

Omotal si okolo sebe naducanou péřovou deku jako kokon a s tichou nadávkou se vyhoupl na nohy. Každý jeho krok doprovázelo chroupnutí kotníků. Občas mu nepříjemně bodlo v nerozhýbaném kolenu, které ani rok po zranění nebylo zcela doléčeno. Theo věděl, že musel vypadat komicky, ulevující jedné noze batolící se jako house.

„Proč já?" zaskučel zmoženě, když pohledem zavadil o nástěnné hodiny. Ručičky ukazovaly něco málo před půl osmou.

Směna mu začínala až v poledne. Mohl tedy v klidu ještě alespoň tři hodiny spát. Nebo nemusel vylézat vůbec... nic by neztratil, pokud by ho vyrazili za to, že nedorazil do práce. Nedělal nic exkluzivního, místo rozvážeče jídla by zajisté bez problému sehnal i u jiného fast foodového řetězce.

Se zatnutými zuby otevřel, připravený člověku na zápraží jednu vrazit, pokud nebude mít dostatečně dobrý důvod k tomu, že ho otravuje. K vlastnímu překvapení tam nalezl stát jednu z nových nájemnic svého starého bytu.

Byla to ta o kousek vyšší než on, blonďatá hýřící protivně pozitivní náladou a obličejem věčně zdobeným úsměvem odhalujícím její ďolíčky ve tvářích. Nevybavoval si její jméno, přeci jenom už to bylo pár dní, co se u nich tak perfektně předvedl.

Od té doby se snažil držet si odstup. Což naštěstí nebylo zase až tak složité, vzhledem k tomu, že bydleli na rozdílných patrech a on pracoval dlouho do noci. Přesto, když se náhodou střetli u vchodu, tak se tvářil, že je nevidí, narazil si kapuci a zvýšil hlasitost hudby ve sluchátkách, zatímco buď čekal na jiný výtah, nebo šel po schodech, jenom aby se jim vyhnul.

„Promiň, nechtěla jsem tě vzbudit..." bylo první, co pronesla.

„Už se stalo..." odsekl maličko prudčeji, než bylo nutné „Tvoje ‚promiň' mi spánek nevynahradí, takže vyklop, proč tu jsi... protože jestli mě otravuješ bez pádného důvodu, tak nebudu mít problém ti další měsíc chodit mačkat zvonek v noci, když se vracím z práce!" nebyla to ale jeho chyba, každý kdo ho znal, věděl, jak protivný a kousavý dovede být, když ho někdo ruší od odpočinku. Zahrávat si s jeho spaním bylo jako podepisovat vlastní rozsudek smrti. 

„Já..." zarazila se hledajíce správná slova, což jí na Theův vkus moc trvalo. Dlouze vydechl nosem a netrpělivě přenesl váhu z jedné nohy na druhou. „Matty nám řekl o... no... prostě řekl nám, žes tam před tím bydlel ty... a taky to o tvém spolubydlícím... Tak jsem chtěla říct, že mě to mrzí," zastavila, studovala jeho tvář, čekající na náznak nějaké emoce, která by jí napověděla, jakou čekat reakci.