Nepenthe

8. část

Když se Zoey probudila, byla dezorientovaná. První co si uvědomila, byl fakt, že spí na gauči, hned poté, že ne u sebe doma. Teprve když se posadila a vybavila události předcházejícího dne, uvědomila si kde je. Brzy na to se setkala s tou šílenou smíchaninou všech růžových odstínů pokrývajících stěny kolem ní. Hlasitě si oddechla.

„Dobré ráno," ozval se ochraptělý hlas Thea a Zoey si musela promnout oči, než na něj zvládla zaostřit.

Theo k ní stál zády, v rukách starý polaroidový fotoaparát, který našla před nějakým časem v krabici. Fotoaparát, který kdysi dostal Leo dárkem. Z nějakého důvodu fotil barevné stěny. Několik snímků už bylo položených na konferenčním stolku.

„Dobré..." zamumlala nazpět. „Kolik je hodin? Spal jsi vůbec?"

„Samozřejmě, že jsem spal... znáš mě vůbec?" povytáhl obočí v neuvěření. On, takový milovník spánku, aby ponocoval, když nemusel. „Slyšel jsem tě chrápat až k sobě!"

„Co?!" vykulila holčina oči v naprostém šoku. „Nechrápu!"

Theo se zasmál. Otočil se ke své kamarádce a položil polaroid na stůl. „Vím, dělám si legraci. Jen jsem jednou vstal dřív, no... jestli chceš v kuchyni je překapaný kafe."

Zoey vstala, chvíli po kuchyni tápala, než našla čistý hrnek, do kterého si hořkou tekutinu nalila. „Co vůbec děláš?" opřela se lokty o bar, který dělil kuchyň od obýváku.

„Nevím... měl jsem prostě nutkání to vyfotit," pohodil nad tím Theo rameny a bradou kývl k hrníčku, který držela v ruce. „V poličce za tebou je cukr a v lednici mlíko."

„Díky... mám jí ráda černou a hořkou."

„Vážně?" nezdálo se, že by jí věřil.

„Jo... nějaký problém?" i s hrníčkem v ruce došla k němu a vzala jednu fotku do rukou, aby si ji prohlédla. Něco na nich bylo. Vypadly docela hustě, jako nějaké umělecké dílo, než nahodilá kejda barev.

„Ne..." usmál se mladík.

„Vypadají dost dobře... Leo tě něco naučil," poznamenala zamyšleně. „Nebo tě posedl!" její oči se až komicky rozšířily. Zvedla volnou ruku k němu a o několik kroků ustoupila. „Pokud teď mluvím s Leem, tak slibuju, že nezruinuju tvůj starý byt a taky přísahám, že nebudu zlá na tvého bývalého spolubydlícího. Je dost náladový a ty víš jak, ale mám ho docela ráda."

„HEJ!" okřikl jí Theo a hodil po ní jeden z polštářů, na kterých spala.

Jen tak tak se stihla vyhnout. „Hej! Mám horký kafe. Šetři mě prosím, pane duchu!" zažertovala a rozeběhla se schovat zpět do kuchyně, kde se cítila v bezpečí.

„Nejsem posedlej, ty střelená!" opět se zasmál, což Zoey potěšilo. Byla ráda, že se jejím ne zrovna citlivým vtipem neurazil. Líbilo se jí, že sdílí podobný smysl pro humor.

„Měla bych jít domů. Layla určitě šílí," povzdechla si.

„Jo... jistě," Theo vypadal zklamaně.

„Uvidíme se později... nebo ti napíšu," dopila dvěma loky obsah hrníčku, než ho odložila do dřezu. „Doufám, že se nic zvláštního nestane, pokud ano, tak mi zavolej. Docela mě to zaujalo."

Theo přikývl a sledoval, jak odchází. Cvaknutí dveří ho utvrdilo v tom, že je sám. Jen on, jeho fotografie a pravděpodobně Leo. Vrátil polštář na gauč a šel se osprchovat a obléknout. Měl dnes volno, ale najednou se zdálo, že zbytek jeho dne bude neskutečně dlouhý a skličující.