Nepenthe

9. část

       „Matty? Matthewe co děláš?! Proč mi nebereš mobil? Zavolej mi zpátky, prosím..." když poslouchal první hlasovou zprávu, kterou mu Julie nechala, zněla naštvaně.

      Další byla méně krutá, ale stejně nepříjemná. „Nudím se! Děje se něco? Ozvi se mi, nebo budu nucená nahradit tě Laylou!"

      Poté následovalo rychlé: „Hejky... víš, že jsem to tak nemyslela. Vždycky budeš můj nejlepší kámoš!"

      A poslední, která mu přišla před pár hodinami: „Matty, bojím se o tebe. Zavolej mi, opravdu moc tě prosím. Jsou to tři dny a já vím, že toho máš hodně a nechci tě otravovat, jinak už bych dávno za tebou došla domů. Dej mi vědět, že žiješ... Mám tě moc ráda. Prosím... prosím alespoň mi napiš. Doufám, že jsi v pohodě."

      Matt jí nezavolal a ani neodepsal. Namísto toho svůj telefon vypnul a palcem přejel po pavučině na obrazovce, než ho položil na stůl. Začal vybalovat objednané jídlo, do kterého se okamžitě pustil. Cpal se tak moc, že mu bylo špatně a i přes protesty nyní již plného žaludku, pokračoval.

      Načal další krabičku, nehledě na to, jak moc mu bylo zle. Jakmile si ale vidličku se soustem vložil do úst, zvedl se mu žaludek. Zhluboka se nadechl, polykající nahromaděné sliny a vyběhl do koupelny, kde vše vyzvracel.

      Schoulený vedle záchodu, nohy přitažené k hrudníku o kolena opřené čelo. Rameny mu otřásaly vzlyky. Nevěděl, co má dělat.

⌘

      Theo procházel dlouhými savem a zatuchlinou starých budov prosáklými chodbami. Nakrčil nos, znechucený tímto zápachem, který tak rád před několika lety zapomněl. Minul pár skupinek lidí, kteří měli nejspíše v ten okamžik volno. Postřehl i hihňání party holek, které schválně zpomalily, když ho míjely.

       Z některých učeben k němu doléhaly písně. Srdce mu bilo radostí. Hudba byla odjakživa jeho skvělým přítelem.

      Následoval štítky na dveřích. Spokojeně se usmál, když uviděl číslo, které mu Layla chvíli před tím poslala jako to označující třídu, ve které měla Zoey zrovna hodinu houslí. Rozhodl se jí překvapit. V jedné ruce balancoval dva na sobě postavené kelímky s kávou, zatímco druhou opatrně a potichu stiskl kliku aby mohl nejlépe nepozorovaně vstoupit.

      Učebna to byla maličká, ale rozhodně nijak typická k těm, které znal ze školy on. Bylo zde pouze pár židlí a stolů. Vepředu obrovský klavír, na druhé straně naproti němu zase sada bicích a uprostřed stála Zoey, se zavřenými oči, houslemi pod bradou a smyčcem hladícím struny. V lavici před ní seděla profesorka, kterou měl možnost vidět pouze zezadu. Koukala do not a spokojeně pokyvovala hlavou v rytmu.

      Theo zůstal stát, ústa pootevřená v němém úžasu. Poslouchal melodii, kterou znal ale rozhodně ne v klasické hudbě. Nepamatoval si název písničky, ale věděl, že se jedná o něco od zpěvačky Halsey. Bylo neuvěřitelné, jak nádherně a přirozeně to znělo. Opřel se zády o zeď a jemně podupával nohou.

      A pak píseň skončila. Zoey rozlepila oči a nechala ruku se smyčcem volně klesnout podél těla. Nejdříve vypadala zaskočeně, když svého kamaráda uviděla a hned na to, se jí na tváři rozlil zářivý úsměv.

      „Co tu děláte? Musím Vás poprosit, abyste odešel, my tu máme vyučování!" obořila se na něj profesorka, která odhalila jeho přítomnost. On byl ještě tak moc unešený tím, co právě viděl, respektive slyšel, že nebyl schopný ze sebe dostat jediné slovo.