Nepenthe

7. část

Theo zatraceně dobře věděl, že je pozdě. Mobil mu dávno umřel, takže netušil, kolik je hodin. Byl neskutečně unavený a jediné, co chtěl udělat, bylo padnout do postele a spát.

Posledních několik dní toho měl tolik, že i spánek se stal luxusem, který si nemohl dovolit. Od rána do noci seděl nad notebookem a dodělával poslední detaily nového alba, které plánoval prezentovat nahrávací společnosti, se kterou měl podepisovat kontrakt o spolupráci. Celá deska voněla kávou a energetickými nápoji, kterými se při jejím vytváření živil. Ne, že by si nutně stěžoval. Miloval dělat hudbu, stejně tak ale miloval i spánek.

Odemkl dveře a tiše vešel. Rozsvítil, aby nemusel k sobě do pokoje tápat po tmě.

„Ty vole!" nadskočil leknutím, když uviděl v obýváku na sedačce sedět Lea. Ruce měl zkřížené na hrudi a netvářil se ani trochu nadšeně.

Opřel se o zeď, jednu ruku přiloženou na zběsile bijícím srdci.

„Jak dlouho tu sedíš? Tohle je tak děsivý!" postěžoval si, smích kradoucí se do jeho tónu.

„Musíme si promluvit," pronesl Leo monotónně. Nezněl ani trochu jako on. Bylo to tak zvláštní, vidět ho vážného. Samozřejmě, kolikrát se na něj naštval, nešetřil nadávkami na jeho účet a nebral si servítky, kdykoliv se mu něco nelíbilo. Nikdy to ale nebylo tak... chladné. Jako by před ním seděl úplně jiný člověk.

„A proto tu sedíš po tmě a čekáš, až se vrátím jak moje máma?" zamířil do kuchyně, která byla s obývákem propojená. Na židli odložil batoh a natáhl se do poličky, aby si do skleničky napustil vodu k napití. „Jednou budeš skvělý táta."

„Ze všeho nejdřív – pobil si!" řekl náhle a Theo se zakuckal. Naprosto vyvedený z míry zíral na svého spolubydlícího, který se tvářil tak moc důležitě, že to bylo téměř vtipné. Vlastně to vtipné bylo a on si nemohl pomoct, zasmál se.

„Dobře... beru to zpět," dopil obsah skleničky. „Tohle dětem říct nemůžeš," zažertoval, stále nevnímající napětí visící ve vzduchu.

Leo si stoupnul. „Za druhé..." pokračoval. „Seš absolutní kretén... teda, to jsem věděl, jen jsem netušil, že až takový..."

Teprve tehdy mu to došlo. Položil skleničku na stůl, stejně tak mu z tváře zmizel úsměv. Zmateně zamrkal, naprosto nechápající, co se stalo. A stejně tak nepředvídající, co se ještě stane a jak moc to ovlivní zbytek jeho podělaného života.

„Počkej... ty si neděláš legraci?"

„NE!" křikl Leo způsobem, který u něj Theo nikdy před tím neviděl. Cukl v reakci, vyvedený z míry. „Víš vůbec, co je dneska za den?"

„Čtvrt... čtvrtek... teda, teď už nejspíš pátek," rychle se vzpamatoval, obočí svraštěné. Začínala ho ta nevědomost štvát. Bylo frustrující nevědět, za co je na něj starší tak moc naštvaný.

„Ty seš vážně kretén," zopakoval nadávku. Theodor si nebyl jistý, jestli někdy slyšel spolubydlícího takto mluvit. Vždy je napomínal, pokud byli sprostí. Slyšet ho samotného používat nadávky bylo divné a absolutně nepříjemné. „Dneska byla ta kuchařská soutěž... říkal jsem ti o tom snad milionkrát a tys sliboval, že přijdeš... Přišel jsi? Ne... Nick se objevil a má toho taky hodně, ale přišel mě podpořit!" znělo to tak moc zraněně a zrazeně.

Theo ho sjel několikrát pohledem od hlavy až k patě a nazpět. Najednou se zarazil. Ústa mírně pootevřená. Leo už neměl vlasy na sladce růžový odstín, ale přebarvený na tmavě hnědou, skoro černou barvu. Kdy k tomu došlo?