Nepenthe

3. část

     Zavrnění mobilu a jeho následné rozsvícení přimělo Thea zvednout hlavu od notesu. Po příchodu si nastavil tichý režim, ale ve skutečnosti předvídal, že dokud ho bude mít minimálně v periferním vidění, nebude mu tato obrana proti prokrastinaci k ničemu. Oči mu zabloudily k Nickolasovi, který seděl naproti němu. Byl ale tolik zabraný do vlastního psaní, že tiché vyrušení k Theodorově úlevě nepostřehl.

     Popondal si padající brýle a sáhl po zařízení. Krátká pauza a spěšné odepsání ničemu neublíží. Jen musí být dostatečně rychlý a nenápadný. Neměl totiž náladu na přítelovy případné řeči, které by s přistižením rozhodně přišly.

〚Nejlepší spolubydlící〛

12:10  » [Posílá fotku]

〚Theo〛

12:11 » Přestaň mi posílat fotky jídla...

12:11 » Navíc, tuhles mi poslal už včera

〚Nejlepší spolubydlící〛

12:13 » Už ti někdo řekl, že umíš být pěkně nevděčnej, Dory?

12:13 » Navíc, ta fotka nebyla pro tebe, ale pro Nicka, ten umí moje vaření ocenit

〚Theo〛

12:15 » Jak jinak...

12:15 » MOMENT!

12:15 » Změnil jsi mi názvy kontaktů v mobilu?

     Byl si téměř jistý, že Leo na druhé straně pravděpodobně umírá smíchy. Dokonce by byl ochotný odpřisáhnout, že ho skutečně slyší přes celé město až sem. Pyšný na vydařený vtípek a spokojený se skutečností, že mu pěkně dlouho trvalo, než si toho všimnul.

     Dlouze vydechl a začal dávat kontakty do původní podoby, zatímco zkoušel narychlo vymyslet nějaké dostatečně silné heslo. To, které shledal nejlepším a také nejméně pravděpodobným nakonec skutečně nastavil. Měl to udělat už dávno.

〚Leo〛

12:16 » Tvoje chyba, že ho nemáš nijak zabezpečený

〚Theo〛

12:18 » Tak teď už mám.

〚Leo〛

12:25 » Sázka o večeři! Budou mi stačit dvě hodiny na to, abych se do něj dostal!

     „Kdo to je?" ozval se Nickolas.

     Theo k němu zvedl hlavu, úsměv okamžitě mizící z tváře. Zjistil, že ho kamarád už pravděpodobně nějakou chvíli pozoruje. Navázali spolu oční kontakt a on se uklidnil. V přítelově výrazu nalezl pouze čistou zvědavost, nic nenasvědčovalo příchodu očekávané přednášky o tom, jak moc je na svém telefonu závislý. Což mimochodem velmi rád vyvracel, ačkoliv si byl vědom toho, kolik hodin je schopný zabít zíráním do maličkatého displeje.

     „Hádej, můžeš dvakrát," zamručel a odložil zařízení zpět na stůl, načež se opřel v židli a vytáhl ruce vysoko nad hlavu, aby si protáhl ztuhlá a bolavá záda. „Ale tobě bude stačit jeden pokus," dodal nakonec a se spokojeným úšklebkem pozoroval Nicka, jak natahuje krk, aby dohlédl na svůj mobil odložený na malém gauči.