Nepenthe

11. část

Od vydání Theových staronových písní uplynulo několik dní. Nic výjimečného to pro něj neznamenalo. Navzdory humbuku, který to vyvolalo na hudební scéně a sociálních sítích, on byl stále tím stejným nabručeným antisociálem. Nikdo, kdo by ho na ulici potkal, by si ho s TASem nespojil. A tak to bylo správně. Zatím si totiž nebyl jistý, zda chce, aby ho lidi poznávali.

Jedinou změnou bylo jeho ponoření do psaní textů a vytváření beatů. Začal také více komunikovat s Nickolasem. Ten mu nabídl, že pokud bude mít zájem, tak ho může protlačit skrz své známé k nějaké agentuře. Přestože se kariéry producenta vzdal pro tu spisovatelskou, zůstaly mu určité kontakty. Theo tuto nabídku upřímně zvažoval.

Zoey za ním též stála. Podporovala ho v tvorbě. Nikdy to sice neřekla na přímo, neboť mu chtěla nechat svobodu volby, ale bylo zřejmé, že chce, aby se k rappování vrátil.

Leo ho kdysi také podporoval...

Jenomže potom zemřel...

A teď ho nejspíš straší.

Což zasazovalo v Theovi semínko nejistoty. Nevěděl, co má dělat. Nechtěl pokračovat v rozvážení jídla za minimální plat – tím si byl jistý. Také si byl jistý tím, že pokud podá výpověď, pak ho to přiměje k tomu, aby se opět stal naplno TASem.

Chtěl jím opět být. Uvědomoval si, že nemusí vystupovat pod stejným pseudonymem a vysvětlovat světu, kam na tak dlouhou dobu zmizel. Protože přesně této otázce čelil nejčastěji. Byla snad v každém druhém komentáři spolu s teorií, kam se ztratil a proč. Mohl vystupovat pouze jako Theodor Smith, nebo jako někdo úplně nový, ale rozhodl se zůstat tím, kým byl. Na jménu v závěru nezáleželo. Jediné, po čem toužil, bylo tvořit hudbu. A to nyní mohl, neboť si to konečně sám dovolil. Zbývalo to pouze říct jedné osobě.

Proto nyní seděl na štěrkem vysypané cestičce před Leovým hrobem a vedl s ním bezeslovný rozhovor. Po očku sledoval starší paní, která očisťovala náhrobní kámen kousek od něj, a trpělivě vyčkával, než odejde.

Mezi prsty žmoulal růžový okvětní plátek. Nepřestal nosit růže ani poté, co zjistil, že je Leo neměl rád. Začal je ale nosit v kombinaci s jinými květinami. Teď momentálně se ve váze nacházela nádherná kytice z bílých lilií a růžových růží.

Zhluboka se nadechl, a když byla paní dostatečně daleko, promluvil nahlas: „Ahoj, Leo," pronesl rozpačitě.

Semkl rty do úzké linky a váhavě se kolem sebe rozhlédl, aby měl jistotu, že je skutečně sám a nikdo ho neposlouchá. Když nikde nikoho neviděl, uklidnil se.

„Jestli mě skutečně pronásleduješ, pak jsi pěkná sračka, víš to?" zamumlal částečně vyčítavě. Zaváhal a pak sám nad sebou zavrtěl hlavou.

Hezký začátek. Se slovy to skutečně uměl pouze na papíře. Kdykoliv chtěl něco říct, vypadla z něj podobná blbost.

„Navzdory tomu... chápu tě... a uznávám, že si to zasloužím, protože jsem se k tobě zachoval jako naprostý sráč. Nikdy jsem ti to neřekl, ale byl jsi úžasný kamarád. Chybí mi tvé otravování hned poté, co přijdu domů, nebo tvoje přesvědčování, abych s tebou někam vyrazil. Stýská se mi po všech těch tvých divných návycích a maličkostech, které byly tvou součástí. Postrádám vídat tě spolu s Nickem a pak poslouchat tvoje zamilované kecy o tom, jak je dokonalý přítel. Chybí mi... ty mi chybíš," průdušnice se mu stáhly a v krku utvořil nepříjemný knedlík. Zároveň ale pociťoval nyní již tolik známé odlehčení na hrudníku, které přicházelo vždy po jeho monologu k náhrobnímu kameni.