Touch of your clemency [George Weasley]

13.

Oblohu nad bradavickými pozemky pokrývaly šedivé mraky, ze kterých padaly chladné dešťové kapky. Studenti byli nahromadění ve svých společenských místnostech, jen jedna dívka seděla na svém oblíbeném místě u jezera. Nad hlavou měla větve stromu, který ji aspoň zčásti ukrýval.

Skylar měla svůj první školní trest a to rovnou s profesorkou Umbridgeovou. Zastala se jednoho nebelvírského prvňáka, když si všimla krvavé rány na levém hřbetu dlaně.

Budu hodna svého postavení

Tak zněla slova na její ruce. Zranění jí bylo jedno, horší to bude, až na Vánoce pojede zpátky domů. Umbridgeová se jasně vyjádřila, že ihned posílá sovu rodičům. Uvažovala nad tím, že by zůstala v Bradavicích, ale téměř nikdo z jejích přátel nezůstává. A jestli nepojede domů teď, bude to jen horší. Ale to bylo až za pár měsíců. Do té doby tomu nechtěla věnovat jedinou myšlenku.

Promočená košile se lepila na její tělo a značilo to, že by měla jít dovnitř, ale nedokázala se pohnout. Natáhla nohy a zády se opřela o kmen stromu. Ticho prořízl hlas.

„Koleduješ si o zápal plic.“

Neotočila se a dělala, že ho neslyší. Byl to poslední člověk, kterého teď chtěla vidět. A už vůbec nevěděla, jak ji našel. Doufala, že když nepromluví, bez dalších řečí odejde. Jenže jeho kroky se stále přibližovaly, až seděl vedle ní.

„Neměli by hadi zalézat, když prší a je zima?“ snažil se odlehčit situaci, ale výraz Skye napovídal, že by ho nejraději utopila v jezeře, které se rozléhalo před nimi.

„Běž pryč, Archie. Nemám náladu na další hádky.“ Zavřela oči a chtěla se opět ztratit ve svých myšlenkách, ale její mozek jel na plné obrátky. Až moc dobře si uvědomovala, kdo vedle ní vlastně sedí.

„Nejdu nikam, dokud si se mnou nepromluvíš,“ odvětil a přisunul se k ní blíž, aby se mohl taky o strom opřít a nesedět v tak nepříjemné poloze.

„Nechci s tebou mluvit.“

Byla vděčná za silný déšť, který maskoval její slzy. Nemohla si dovolit ukázat slabost a hlavně ne před ním. Nikdy by ji nenechal na pokoji. A věřila, že urážky by naopak stupňovaly, než aby utichly.

„Jste všichni tak tvrdohlaví?“ zasmál se, ale věděl, že si za tohle může sám.

„Jste všichni tak arogantní?“ napodobila tón jeho hlasu. Stále se na něj nedívala.

„Skye, chci se omluvit.“ Nebylo to jen kvůli Grace. Sám si uvědomil, že to co řekl, nebylo správné. Ten zlomený nos si přece jenom asi zasloužil.

„Archibald Oxley se omlouvá?“ vykřikla překvapeně a na srdce si položila dlaň.

„Ještě víc překvapeně to nejde? Nejsem takový debil, jak si myslíš,“ ohradil se a založil si ruce na hrudi.

Okolím se ozval hlasitý hrom a jemu se naježily chloupky po celém těle. Přitáhl si nohy až k hrudi. Snažil se působit menší, jako by to mělo zabránit jeho strachu.

„Tomu se celkem špatně věří, když jsi se mnou od mého třetího ročníku nepromluvil bez toho, aniž bys mě urážel.“

Skye ho zkoumala pohledem. Něco jí na jeho poloze zneklidňovalo. Takhle vypadala ona, když po ní doma rodiče křičeli a nazývali ji zklamáním, ostudou rodiny a dalšími jmény.

Přisunula se k němu blíž a položila mu dlaň na koleno. Co nejpomaleji otočil hlavu, až se setkal s jejím pohledem. Oči měla stejně šedé jako obloha nad jejich hlavami.