Touch of your clemency [George Weasley]

24.

Nový rok na sebe nedal dlouho čekat a s ním i druhá polovina školního roku. 5. a 7. ročník byl ponořen v knihách, snažící se připravit na důležité zkoušky. A zbytek studentů s nadšením očekával nejzajímavější zápas roku. Nebelvír proti Zmijozelu.

V ten den to ve Velké síni obzvlášť žilo. Skye, která před každým zápasem cítila nervozitu smíšenou se vzrušením, byla připravená vyhrát. I když to znamenalo jít proti svým kamarádům.

Ale tyto myšlenky se brzy vypařily, když vešla do Síně a zahlédla Archieho sedět u nebelvírského stolu. A místo toho, aby byl zabořen v talíři s jídlem, věnoval svou veškerou existenci Stephanie. Vypadal jak štěně, které čeká na pochvalu od svého páníčka.

Skye naštvaně obrátila oči v sloup a s ještě větším otrávením dosedla na své místo. Violet k ní přisunula šálek s kávou a vafle polité čokoládou, ale Skye talíř odsunula stranou.

„No tak, musíš jíst. Ať máš energii na rozdrcení Nebelvíru," Violet se ji snažila přesvědčit, ale Skye nadále zatvrzele seděla s nezájmem ke všemu okolo. Skoro ke všemu.

Opravdu se snažila nedívat k nebelvírskému stolu, ale její pohled tam sám putoval, jak už byl zvyklý. A vždy si vyhledal jen jednu osobu. Jenže teď k tomu přispěl další člověk. Člověk, kterého by Skye nejradši trefila potloukem.

Neměla by být tolik překvapená, když po Novém roce při cestě do Bradavic uviděla Archieho držící se za ruku se Stephanie Byrne. A rozhodně by ji nemělo tak bolet vidět Archieho, jak ji líbá. Věděla, že se mu líbí, ale zřejmě v ní i tak žil malý plamínek naděje, že Archieho srdce je jen zmatené. Ale i ta špetka byla uhašena sněhem, který padal v ten den. A od té doby se nerozhořel.

K bolesti se přidala zlost, když i po deseti dnech se jí nedostalo díků za Archieho dárek k Vánocům. Ani se o tom nezmínil. A přesto nadále se kolem ní potuloval s tím svým velkým úsměvem a vtípky.

Jenže Skye to nehodlala dál snášet. Začala se mu vyhýbat. Prvně ji to bolelo a několikrát ho sama málem vyhledala, ale časem jí došlo, že je to tak lepší. Proč svému srdci přidělávat více trápení.

„A víš ty co, dej mi to," řekla odhodlaně, když její myšlenky dokončily bludný kruh a ona byla zpátky v realitě. S větší odhodlaností si přitáhla jídlo k sobě a začala jíst. Bude potřebovat všechnu energii na světě, aby dnes porazila Archieho a Nebelvír. Ale obzvlášť Archieho.

Po druhém přídavku si všimla blížící se nebelvírské čtveřice. Lee, Fred a George a v čele samozřejmě Archie. Ne, ona s ním nechce mluvit.

Rozhodla se zaměřit na lžičku, s kterou kroužila ve zbytku kávy.

„Doufám, že jsi připravená na porážku, Vanderwall." I když se na něj nedívala, věděla, že se usmívá. Tím úsměvem, ve kterém cítíte sebevědomí, ale zároveň nevinnou hravost. Nesnášela, že to dokáže poznat jen podle tónu jeho hlasu.

Neodpověděla mu. Ani se na něj nepodívala, když si vedle ní přisedl. Všimla si však pohledů ostatních od Zmijozelu. Normálně by Archieho vystrnadila s varováním, ale teď ho nechala sedět. Ať si s ním dělají, co chtějí.

„No tak. To se tak bojíš prohry, že ani nemluvíš?" Archie do ní dloubl loktem a snažil se z ní dostat alespoň pár slov. A to se mu povedlo.

„Zatímco ty jsi až přehnaně sebevědomý. Aby tě to později nemrzelo." Její hlas byl chladný, bez jakéhokoliv vřelého pocitu. Jako by byli zpátky na začátku školního roku.

Vstala ze svého místa a začala odcházet pryč. Slyšela, jak za ní Archie volá, ale ani jednou se neotočila. Samozřejmě že jí věnuje pozornost až teď, když jde o zápas. Nehodlala s ním hrát tuhle hru.