Crystal: Raziel's Child [2]

5-Windows

Seděla jsem ve společenské místnosti a sledovala ostatní Avengery, jak se chystají na novou misi. Někteří se chystali u sebe v pokojích, či jiných místnostech, ale Tonyho chystání zahrnovalo pouze oblek, takže posedával se mnou v místnosti.

„Proč nemůžu jít s vámi?"pronesla jsem lehce naštvaně a sklesle zároveň směrem k Tonymu. Poslední dva týdny mě vynechávají ze všech misí, a když vejdu do místnosti, všichni najednou ztichnou.

„Protože jsi se ještě dostatečně nezotavila z toho kolapsu"pronesl lehce nervózně Tony a svůj pohled obrátil k hodinám nade dveřmi. Věděla jsem, že lže, vždy když mi lhal, tak stáčel svůj pohled kamkoliv jinam, jen ne na mě.

-19. 05. 2022-

„Kterého přesně?"

-18. 03. 2021-

„Prosím? Tony, jsem více než v pohodě"pronesla jsem lehce naštvaně a založila si ruce na prsou. Sledovala jsem, jak se Tonyho výraz mění z nervózního na ustaraný.

„Jo, neřekl bych. Prostě nikam nejdeš a tečka"pronesl rázným hlasem a nezapomněl na mě varovně ukázat prstem. Párkrát jsem zamrkala očima, abych se přesvědčila, že se tohle opravdu děje.

„Přestaň se chovat, jako můj táta. Je to divný v mnoha ohledech"pronesla jsem se zakroucením hlavou a vytřeštěnýma očima. Opravdu se choval, jako můj otec a opravdu to bylo divné.

„Dost mě zajímají ty ohledy"pronesl s pobaveným úšklebkem na rtech a opřel se o zeď vedle něj. Párkrát jsem zamrkala očima a hlasitě polkla, protože mi v tu chvíli bylo jasné, že to ví.

„Možná protože jsem tebou v patnácti byla naprosto posedlá? Protože jsem všude po pokoji měla tvé plakáty a sledovala každý rozhovor s tebou? Opovaž se k tomu, jakkoliv vyjadřovat!"pronesla jsem mírně naštvaně s rudnoucími tvářemi od studu a ode dveří slyšela Pietrův a Buckyho smích. S Tonym jsme otočili hlavu směrem ke dveřím, kde už stáli skoro všichni.

„Za těchto okolností je to opravdu divné"pronesl s pobaveným úšklebkem na rtech Steve a odvrátil od nás pohled, aby zakryl tichý smích.

„Tony, chci slyšet pravdu!"zakřičela jsem na něj a založila si ruce na prsou. Všichni členové týmu si vyměnili pohledy a poté se podívali na mě.

„Crys, lepší bude, když pravdu vědět nebudeš. Neutrpíš žádné psychické trauma a nevyhodíš celou tower do luftu"pronesl mírně pobaveně a položil mi své ruce na ramena, načež jsem pouze pozvedla obočí a podívala se na jeho ruce, které svíraly má ramena.

„Fajn"pronesla jsem mírně zklamaně a setřásla ze sebe jeho ruce. Můj pohled spočinul na ostatních členech, kteří nás sledovali, jako film v kině. Protočila jsem nad nimi oči a odebrala se k sobě do pokoje.

-19. 05. 2022-

„Bože, ta tvoje posedlost Starkem..."

„Mlč!"

-18. 03. 2021-

Otevřela jsem dveře od svého pokoje a vstoupila dovnitř. Dveře jsem s hlasitým zavrzáním opět zavřela a přešla rovnou k posteli, na kterou jsem skočila. Vzala jsem knihu, kterou jsem měla položenou na nočním stolku a pustila se do čtení. Neměla jsem žádnou jinou zábavu, než bylo čtení, ne že by mě čtení nebavilo, ale už mi z toho hrabe. Vidím písmenka i když někdo mluví.

Pročítala jsem zrovna odstavec, kde autor popisoval svých devatenáct let strávených mimo tento svět, když mě přepadla nehorázná bolest hlavy. Nedivila bych se, kdyby to bylo z té knihy, hrozná blbost. Odložila jsem knihu a chytila se za hlavu. Před očima se mi zjevil obraz blonďaté dívky, která zrovna tvořila časovou smyčku. Před ní stál muž v kovovém obleku, který se po ní chystal vystřelit, ale nebyl dostatečně rychlý.

„Ale ne"vyhrkla jsem ze sebe bez jakéhokoliv zaváhání a posadila se. Nevšimla jsem si svých zářících očí, dokud jsem se nepodívala do okna naproti mně. Okno v tower by mělo být za mnou, nikoliv přede mnou. Rozhlédla jsem se kolem sebe a spatřila rozpadlé bedny, rozmlácená, či špinavá okna a zdi překryté fólií. Nebyla jsem už v tower, ale ve staré továrně na konzervy.

Zaslechla jsem něčí hlasy a rychle se schovala za nejbližší krabici. Snažila jsem se, abych viděla na osoby, kterým hlasy patřily, ale přes bedny naskládané na sobě to bylo nemožné. S protočením očí jsem mávla rukou a na bednách se vytvořilo pouze jednosměrné zrcadlo, takže já jsem je mohla vidět, ale oni mě ne. Hlasy patřily Avengers a druhou osobu jsem nerozeznávala, ale byla to ta samá, kterou jsem viděla tvořit časovou smyčku.

„No možná, když slušně poprosíš, tak zvážím jestli řeknu ne anglicky, nebo španělsky"pronesl pobaveným tónem Tony a blonďatá dívka v rukou vytvořila modře zářící kouli, kterou vyslala proti Tonymu. Jeho oblek se začal kousek po kousku rozpadat a Tonyho oči zazářily modrou barvou. Jeho křik se rozléhal celým skladištěm, stejně tak i modrá záře, kterou vytvářela ona dívka. Vyskočila jsem zpoza bedny a vytvořila v rukou zlatě zářící kouli, kterou jsem hned hodila proti ní. Blondýna skončila rozpláclá o zeď a já rychle běžela k Tonymu. Dotkla jsem se jeho hrudníku, nechala své oči zazářit a Tonymu se z očí vytrácela modrá záře a jeho oblek byl, jako nový. V tu chvíli mě zasáhla modrá záře a já skončila rozmázlá o zeď.

„Tak takhle se cítí mouchy"zaskuhrala jsem a přejela pohledem své ruce, které držely u zdi modré zářící pouta, zda se to tak dá nazvat.

„Ty si sebrala ve šmoulí vesničce?"pronesla jsem pobaveně směrem k blondýně, která vypadala opravdu rozzuřeně. Přistála přímo přede mnou, její oči modře zářily a vlastně všude kolem ní byla modrá záře.

„Crystal"pronesla pobaveným a zároveň rozhořčeným tónem. Pozvedla jsem obočí a sledovala mluvící obrazovku windowsu před sebou.

„Promiň, jsi člověk, nebo chodící počítač? Teď to nejde rozeznat"pronesla jsem pobaveně a nakláněla hlavu všude možně ve snaze najít obličej. Tohle bude ještě bolet.

-19. 05. 2022-

„Děláš si srandu? To se chováš, jako idiot i při boji?"

„Trochu"