Dělej co řeknou (Cz)

Proč se neprobouzíš?

Další díl..:) moc všem děkuju že to čtete :)) Věnováno Timi39 :33 A všem co to čtou ;)) 

Určit příběh ještě nekončí :D

Enjoy :3

Koukal jsem na bratra, který se snažil vykroutit ze sevření Dreiovi. Ve mně se hromadil vztek a smutek.

„Nebylo zrovna těžký ho najít, hledali jsme poblíž té nemocnice. Nakonec jsme ho našli.“

„Pusťte ho prosím!“ Křičel jsem na něj, hrnuly se mi slzy do očí, Sebastien už brečel.

„Pustit? Vážně? Vždyť si nám zabil zákazníka, kdyby zabil on tebe byla by mnohem menší škoda.“

„T-tak zabijte mě! A jeho nechte jít.“  Klečel jsem na zemi a koukal se do země.

„To těžko, když tě nezabil on tak je to zbytečný.“

„Prosím! „ Křičel jsem a chřastil řetězy na mých rukou. Ozval se výstřel a já prudce zvedl hlavu. Skoro jsem přestal dýchat a moje oči byly nejspíš celé bílé, jen někde uprostřed byla malá duhovka.

Sebastien přestal brečet a lapal po dechu. V hrudníku měl díru a z ní se valilo obrovské množství krve. Podíval se na mě smutným pohledem a zhroutil se k zemi. Ten pohled mě trhal na kusy.

„Takový.. no..menší trest.“ Zasmál se kopnul do Sebastiena který ležel na zemi. Dosáhl jsem na něj, vzal jsem si ho do náruče.

„Hajzle! Zabiju tě! J-Já.. T-tě. Z-z-zabiju..!“ Křičel jsem  na něj když odcházel z tmavé místnosti. Brečel jsem a v náručí svíral bledého Sebastiena, který zhluboka dýchal a koukal se na mě přivřenýma očima.

„T-to.. Sebi.. Já.. nedokázal jsem tě zachránit.. P-promiň.“

„Hm..mm“ To bylo jediné co mi Sebastien dokázal říct.

„Nezavírej oči.. Hlavně je nezavírej.. N-nenechávej mě tu samotného.. Já.. Já to nepřežiju.“ Brečel jsem čím dál silněji.. Drtil jsem Sebastiena v náručí a choval ho. Byl jsem celý od jeho krve.

„Nesmíš mě tu nechat.. T-to bude dobrý. Všechno bude jako dřív.. Budeme chodit do parku a.. a všechno bude dobrý.“

Sebastien mi položil ruku na tvář a z posledního výdechu mi pošeptal jedinou větu.

„Ne, Nebude.“ Pak zavřel oči a já přestal cítit jak dýchá a jak mu tluče srdce.

„Ne! Ne! To mi nedělej.“

Třásl jsem s ním a odlepoval mu víčka od sebe. Každou chvíli jsem s ním třásl a tiskl ho víc k sobě. Přes slzy jsem nic neviděl.

´Je studený a strašně bledý. Snad není nemocný. ´ Vůbec mi nedocházelo co se tu děje.. ´Nesmí nachladnout..´ Takové věci se mi honili hlavou. Položil jsem ho opatrně na zem a sundal jsem si už zakrvácenou košili a obmotal jsem ho jí. ´Měl by se už vzbudit, už spí moc dlouho.´

Věděl jsem že je mrtvý, že se nevzbudí, ale někde hluboko uvnitř jsem si to prostě nemohl přiznat a dál jsem čekal kdy se probudí a přivítá mě objetím. Houpal jsem ho z jedné strany na druhou.

 Takhle jsem tam seděl snad týden.

„Sebastiene tak už se sakra probuď.“ Křičel jsem na něj a třásl s ním. Už mi pomalu opravdu docházelo, že je mrtvý. V místnosti byl odporný smrad. Nemohl jsem myslet na to, že je to kvůli Sebimu.