Dělej co řeknou (Cz)

Tebe jsem hledal!

Ahoj :)) Je tu nový díl.. Trochu později, ale snad ne zas tak moc pozdě :P 

Doufám,že vás to nezklame .. a budete  číst dál !! :)) Všem kdo to čtou... dávají votes a komentují strašlivě moc vám děkuju :)) Kdyby nebylo těch lidí co vždy potěší komentářem nebo zmáčknou tu hvězdičku.. už dávno bych nepsala :)) Takže MOC DĚKUJU !! <3 :33

Enjoy :3

Pohled Gabriela:

Celý den seděl Nox na židli vedle mé postele, dvě noci nespal. Cítil jsem se kvůli tomu strašně provinile.

Když konečně na chvíli zavřel oči, vpadla do pokoje sestřička, vyletěl zpět do pozoru.

„ Ehm.. Pacient může už domů.“ Oznámila nám vesele, stejně jako jsem vpadla, zase odletěla.

„ Tak já ti vezmu věci, obleč se a obuj. Jeden můj příbuznej už Frenze odklidil. „

 Usmál se a pomalu se začal zvedat ze židle. Vyšel z místnosti a zavřel dveře. Musel jsem vypadat hrozně, taky že jo. Podíval jsem se na sebe v do zrcadla v koupelně. Pytle pod očima, rozcuchané vlasy a nepřítomný pohled. Musím se sebou něco udělat.

Rozčesal jsem si úplně zacuchané vlasy a umyl si obličej. Víc nezmůžu, pomyslel jsem si s ironickým úsměvem. Oblékl jsem si oblečení, které mi Nox donesl. Nové černé rifle, bílé tílko a šedou mikinu. Boty mám stále stejné, už od chvíle co nás unesli.

Někdo zaklepal na dveře, už jsem chtěl odpovědět.

„ Gabrieli?“

„ Jo, už jdu.“ Rychle jsem otevřel dveře, Nox vypadal strašně utahaně. Co když při řízení usne? Usmál jsem se nad svými myšlenkovými pochody. A vyrazil s ním z nemocnice. Auto bylo zaparkované přesně před východem.

Pohled Noxe:

Konečně nás pustili domů, začínají se mi samy zavírat oči. Naštěstí jsem je po celou dobu řízení udržel. Občas jsem se podíval na Gabriela, to mě hned povzbudilo. On mě nenechá klidným. Když si pomyslím, co se mu mohlo sát, kdybych nepřišel.

Venku začalo pršet, déšť spolu s velkou ospalostí dělalo své, já se jen snažil udržet na silnici. Gabriel se na mě občas vyděšeně podíval. Vždycky jsem se jen usmál.

Konečně jsme dorazili domů, vystoupil jsem z auta a rychle přiskočil k jeho dveřím, sundal jsem si bundu a hodil mu ji na hlavu. Vykoukl zpod ní a tvářil se strašně komicky. ´ Co to má bejt?´  To si nejspíš myslel. Začal jsem se nahlas smát, sklopil hlavu k zemi. Usmál jsem se a chytil jsem ho za paži, už jsem úplně zmoklý. Udýchaní jsme vběhli do vchodových dveří. Najednou jsem se cítil strašně malátně a začalo se mi zatmívat před očima.

Pohled Gabriela:

Jede jako zběsilej. Nejradši bych si sednul za volant sám, nemůžu se dívat, jak u toho skoro spí.

Začalo pršet a jeho řízení to moc nepomohlo, chytl jsem se za hlavu a jen jsem doufal, že to někam nenapere.

Když už jsme konečně dojeli, vyskočil z auta a hodil mi na hlavu svoji bundu. To myslí vážně? Vždyť bude celý, promoklý. Zvedl jsem k němu hlavu, ale když jsem uviděl jak se mi směje, zase jsem ji sklonil a nehorázně jsem zrudnul, snad i na ..  Tak, teď jsem zrudnul úplně všude. Mám pocit, že tenhle člověk mě mění.

Když se konečně uklidnil, chytl mě za ruku a utíkal se mnou dovnitř. Celou dobu jsem se mu díval do obličeje, má nádherný úsměv.

Celou dobu jsem se na něj díval, až teď mi došlo, že na něj civím, on na mě taky. Úsměv mu zmizel z tváře a dal si ruku před pusu, buď to bylo tím, že byla venku celkem zima nebo něčím úplně jiným, měl celé rudé tváře..