Dělej co řeknou (Cz)

Ruce se mi třásly

Omlouvám se, nějak se mi nahromadily akce a nedalo se to sthihnout. Konečně jsem ale měla čas a něco jsem vám sem konečně hodila :DD Doufám, že se díl bude líbit.. :) Kdyby někdo chtěl změnit něco na Gabrielově, Nickově vzhledu nebo tak.. :) za nápady budu ráda :D Že Anett :D :) 

10K :33 Wow Thanks. <3

Enjoy :3

O rok později..

Pohled Gabriela:

„Gabriel Warren, přejete si?" Energicky jsem zvedl telefon v mojí kanceláři, s úsměvem, který ale stejně člověk na druhé straně telefonu nemohl vidět.

Po vyřízení hovoru jsem se pohodlně opřel a povzdechl si. Něco přes půl roku vlastním dětský domov. Důvod? Chci dát dětem bez rodičů lepší šanci k životu, aby neskončili třeba jako já. Zatím je to sice jen menší ústav, ale doufám, že se časem bude rozrůstat.

Od chvíle, kdy jsem od Lori musel odejít, kvůli jejímu synovi. Neměl jsem moc na výběr. Naštěstí jsem potkal přítele ze střední, který mi pomohl a nechal mě u něj ve velkém bytě bydlet. Do práce to mám přes ulici.

Nick.. Snažím se zapomenout, ale to samozřejmě nejde. Pomyšlení na něj my vždy způsobuje jen bolest. Nechci mu jí způsobovat i nadále, až ho propustí z vězení. Změna jména tedy měla dvojí důvod. I když jsem se na pár měsíců po tomto rozhodnutí psychicky zhroutil.

Ještě stále nemůžu v noci spát a za celou dobu jsem nikoho neměl. Nedovolil jsem si to a kvůli Nickovi jsem to prostě nedokázal. K tělu si připouštím jen pár nejbližších přátel a děti z ústavu. Stal jsem se alkoholikem, ano říkat něco takového v 19ti letech je vtipné. Ale alkohol byl to, co mě dostalo z deprese, částečně. Dan, přítel u kterého bydlím mi sice za tu dobu také mnohokrát pomohl..

Otevřel jsem druhý šuplík u mého stolu a pomalu z něj vytáhl zmačkaný kus oblečení. Nickovu košili. Ujeté.. To bylo vždy to slovo, které mi přišlo na mysl. Nemohl jsem si pomoct.

Uklidňovala mě jeho vůně.

Dveře od kanceláře se rozletěly v záchvatu paniky jsem košili nestihl úplně schovat. Nina, hlavní vychovatelka, která byla moje dobrá kamarádka. Přiběhla ke mně a chytila zbývající kousek látky a zamávala mi jím před obličejem. Zrudl jsem a věděl jsem, co po tomhle následuje.

Na tváři mi přistála pořádná facka. Držel jsem si zasažené místo a čekal na její proslov.

„Gejbe! Kolikrát jsem ti říkala, že na něj máš zapomenout. Ublížil ti!" Křičela zoufale.

Začal jsem se bránit, stejným způsobem jako vždy. Je nechápavá můžu jí tu stejnou věc opakovat třeba tisíckrát a stejně to nepomůže.

„To ne.. Já ublížil jemu, to kvůli mně teď sedí v base. Jenom kvůli mně." Sklopil jsem hlavu a vrátil košili zpět na její místo.

„Snad se nechceš vrátit do stavu, ve kterém jsi byl před půl rokem, ne?" Sklopila hlavu taky a už se chystala k odchodu.

„ Samozřejmě, že nechci. Jen na něj, na Nicka nikdy nedokážu zapomenout. Pochop to." Chytil jsem ji za ruku a přitáhl si jí do objetí. Chvíli to trvalo, ale nakonec se usmála a spár provokativními kecy odešla pryč. Ale určitě s tím není smířená.

Naposledy jsem Nickovi volal asi před půl rokem, než jsem si změnil jméno. Myslím. Od té doby jsem to nedokázal.

Přestal jsem rozjímat nad životem a vzpomněl si, že musím jít něco vyřídit na sociální úřad. Nesnáším formální oblečení. Ještě naposled jsem se prohlédl před zrcadlem a s povzdechem jsem vyšel ze své kanceláře.