Dělej co řeknou (Cz)

Nesahej na mě 'buzno'

Ahoj :) takže je tu nová část.. :) doufám,že vás to ještě neomrzelo :) Takže 

Enjoy :3

Probudil jsem se v kufru auta, hlavou jsem narážel do stěn. Cítil jsem benzín, byla mi zima. Všemi směry v kufru na mě táhl studený vzduch. Chtěl jsem se trochu pomlet abych tolik nenarážel do stěn, ale moje ruce byly svázány pevně provazem. Nohy také. Napadlo mě vyrazit ze vnitř auta světlo jako to bylo v jednom filmu, který jsem viděl. Naštěstí jsem na světlo dosáhl nohami, vykopl jsem ho. Po deseti minutách únavného plazení jsem se konečně v stísněném kufru dokázal obrátit.

Z díry která zůstala po vyraženém světle  jsem viděl ven. jeli jsme po dálnici za námi jelo auto. Prostrčil jsem opatrně z díry obě ruce, ale jen po zápěstí víc se mi tam nevešly.

Začal jsem rukama mávat na auto co jelo za námi. Myslím si ale, že jsem spíš  člověka sedícího za volantem vyděsil. Zastavil na kraji dálnice, vystoupil a jako debil se stále koukal po díře v kufru.

Ruce jsem schoval a znovu vykoukl ven, chtěl jsem vidět směrovací tabule, na ty ale můj zrak nedohlédl.

Už jsem byl vysílený z držení mého těla. Plácl jsem sebou v kufru na zem a už jsem jen bezmocně ležel a přemýšlel. Nikdy jsem si nemyslel, že takovýhle lidé vůbec existují.,

Co sakra dělali v té nemocnici?Proč já kretén neležel rači dál v té posteli.

Vždycky,vždycky když se mi stane něco dobrého, vždycky se to nějak musí posrat.

Už nechci aby se stalo něco dobrého, stačí, když budě Sebi v bezpečí. A já umřu. Umřu.

Vůbec jsem si neuvědomil, že auto stojí na místě. Kufr se otevřel. Strašně mě zaštípaly oči. Kvůli denímu světlu,  na které nebyly moje oči zvyklé.

Když už jsem nad hlavou neměl poklop od kufru zvedl jsem se na kolena. Abych trochu uvolnil svoje, už úplně ztuhlé končetiny.

Zvedl jsem se a Brad mě chytl pod krkem a vší silou mě vyhodil na zem z auta. Dopadl jsem na záda, rychle jsem se porozhlédl po okolí. Zase pustina, která vedla až kdo ví kam. Zatl jsem zuby, tak moc, že jsem si prokousl ret. Ležel jsem na něčem ostrém, když jsem se tedy pohnul zarazil jsem si tu věc hloub do zad.

Brad nade mnou chvíli jen stál a koukal se na mě, jak zuboženě ležím na zemi. Nevím proč, ale přijde mi, že se změnil.

„Hochu tady se ti bude líbit určitě mnohem míň, to ti zaručuju. No ještě škoda, že jsme nenašli tvého bratra. Dali jsme ho k adopci víc nevíme. Rodiče o ty už jsme se postarali, neboj se.“ Řekl nakonec ironickým tonem v hlase.

A vlastně to řekl tak bezstarostně jako kdyby vraždil lidi úplně každý den, ne počkat on je každý den vraždí. Divím se že takový lidi sami se sebou můžou vůbec žít. Nechápu to. Zamračil jsem se na něj.

Naštval se, šlápl mi na břicho a začal mi do něj svojí nohu zarývat, naklonil se ke mně. Už byl jen pár centimetrů ode mně. Zašeptal jsem mu do obličeje. S největším odporem v hlase, kterým jsem to jen dokázal říct.

„Já se tě nebojím!“ Zasmál jsem se jako nějaký vraždící maniak, všechnu krev ze rtu co jsem měl v puse jsem mu plivl do obličeje. Ohnal se po mě pěstí. Pak jsem padl zpět na zem.

Brad byl naštvaný ještě víc, to mě těšilo. Pokynul chlápkovi v saku rukou. Chlápek mi zvedl hlavu a obmotal mi oči černou páskou. Nic jsem neviděl. Hodil si mě přes rameno, vešli jsme pomalu do budovy. Byla cítit zatuchle, slyšel jsem kapající vodu a všude byly slyšet ozvěny. Velká místnost, zvuky se musely odrážet od stěn.