Dělej co řeknou (Cz)

Moje porcelánová panenka

Omlouvám se.. zde je nová část.. :)) 

Enjoy :3

Pohled Nicka:

(minulost)

Sedím na schodech u mě neznámého panelového domu, který vypadá jako by měl každou chvíli spadnout. Omítka se loupe a plevel obtáčí všechny zdi. Na schůdcích je usazený prach a špína. I přes to zůstávám sedět.

Usměju se nad pomyšlením, jak budou rodiče reagovat na další vyhazov ze školy. Vždy, si totiž představovali vzorného a usilovně pracujícího syna, který by dosáhl vysokého postavení ve společnosti, v jejich společnosti. Úspěšného syna bez jakékoliv vlastní vůle nebo odporu. Tím ale nejsem, nejsem jako oni. Už od mala jsem ze mě zklamaní. Nikdy jsem nevyhovoval jejich ideálům. To už ale vím dlouho, už od chvíle kdy jsem byl malý, na střední jsem pochopil, že tenhle život není pro mě, nechci žít podle předepsaných pravidel, mých rodičů.

Být uzavřen v umělé bublině lží a imaginárního šťastného života s manželkou, která by mi byla už roky před tím než bych ji vůbec potkal, přislíbena. S dojmem milující bohaté rodinky, s dítětem postrádající rodičovskou lásku, s domem přetékajícím penězi, se kterými nemám co dělat.

Stále jsem seděl na stejném místě, kolem mě občas prošla skupinka lidí, nebo milující se páry. Vítr si hrál s opadanými listy.

Mohl bych tu sedět navždy a s ničím si nelámat hlavu.

Sledoval jsem rušný přechod, na něm mě upoutal malý, roztomilý chlapec. Měl úplně černé krátké vlasy a nebesky modré a obrovské oči. Sledoval jsem ho, jak se snaží dosáhnout na tlačítko u přechodu. Stál na špičkách a zoufale po něm natahoval ručku. Vrcholem toho byl jeho vypláznutý jazyk, který značil pekelné soustředění.

Ošoupané botičky a jednobarevné obyčejné šedé tričko mu i tak přesně sedělo. I z té dálky mě na něm něco fascinovalo.

Měl jsem takovou chuť mu to tlačítko jít zmáčknout a odnést si ho jako mazlíčka domů. Nahlas jsem se zasmál.

Když konečně zmáčkl čudlík, bez rozmýšlení se rozběhl přes ulici. Vůbec jsem nepochopil, proč to udělal. Zvedl jsem se ze zaprášeného schodku a přišel až k přechodu. Uháněl to prostředkem. Měl štěstí, že žádná auta zrovna nejela.

„Hej, klučino!" Chytil jsem ho za rameno. Tak se tomu říkat ani nedalo. Byl jako malá porcelánová panenka a mě došla slova. Držel jsem ho za ramínko, které bylo i přes to starší oblečení zřetelně vidět. Zvedl ke mně malou tvářičku a zadíval se mi těma obrovskýma kukadlama do těch mých. Stále jsem jen bezslovně stál a zíral na něj s nevýslovným úžasem.

Sehnul se a já z něj neochotně spustil ruku.

Sebral něco ze země a podal mi to se slovy. „To vám asi upadlo." Krásně se na mě usmál a přivřel oči. Převzal jsem od něj moje klíče a úsměv jsem mu opětoval. Dál jsem ho pozoroval, on se ale zatvářil zmateně.

„Potřebujete něco?"

Vzpamatoval jsem se a nemohl přijít na nic, co by mě mohlo ještě chvíli nechat s tímto dokonalým stvořením.

„Ehm.. Nevíš.. Kde je tady nějaký obchod se zmrzlinou?" Dal si ručku k puse a přemýšlel. Pozoroval jsem ho s nesmírným zájmem, jak vůbec může taková dokonalost existovat. Dobře trošku jsem si připadal jako pedofil.. Ale určitě bude nádherný i když vyroste.. Na to bych si dokázal počkat.. Proběhlo mi mojí zvrhlou myslí.

Chlapeček mě chytil za ruku a 'táhl' mě podél ulice pryč od starého panelového domu. Jeho ručička byla plná života, napříč tomu že byla tak záhadně maličkatá. Párkrát se na mě pootočil a usmál se.

Došli jsem k obchodu a já koupil samozřejmě zmrzlinu pro nás oba. Oba jsme si spokojeně sedli na nejbližší lavičku a vychutnávali si studenou sladkost.

„Kolik pak ti je?" Zeptal jsem se ho pak.

„šest a tobě?" Užíval jsem si tu chvíli strávenou s ním.. vlastně mi ani nedávalo smysl proč, proč mi přijde tak dokonalý, úžasný..

„Moc, moc.." Smál jsem se a on se jen jako sluníčko usmíval se mnou. Pohladil jsem ho po havraních vlasech a zvedl se z lavičky.. Jeho kukadla mě sledovala.

„Tak je čas abychom se rozdělili, kamaráde. Děkuju za krásné odpoledne a za zmrzlinu." Mrkl jsem na něj a pomalu se rozešel podél ulice pryč.

„Uvidíme se ještě?" Volal za mnou a mával mi svojí miniaturní ručičkou. Pro sebe jsem se usmál.

„Určitě, jednou." Sklopil jsem pohled a usměv mi s přibývajícími kroky padal z tváře, až naprosto zmizel.

................

Otevřel jsem oči a cítil jak mi po tváří stékají studené slzy. Chvíli jsem zůstal ve stejné poloze a přemýšlel, co se mi zdálo.

Byla to spíš stará vzpomínka na dobu, kdy jsem ještě byl na škole.

Před očima se mi objevilo to dokonalé malé stvoření. Ihned mi došlo, že to stejné stvoření leží vedle mě a zrovna se pohnulo.

Utřel jsem si slzu a odhrnul deku, která nás zakrývala.

Naskytl se mi pohled na polonahé tělo. Moje malá porcelánová panenka. Pomyslel jsem si. A opatrně vzal jeho malou ruku do té své. V mžiku jsem postřehl jeho nebesky modré oči, které byly díky mě vzhůru.

„Děje se něco? Nicki?" Strachoval se a pootevřel ústa. Ta přezdívka.. oh..

„Ne... Nic se neděje, porcelánová panenko." Usmál jsem se na něj co nejmileji a pozoroval jeho, už předvídanou reakci. Tváře nabrali rudou barvu. Chtěl už odvrátit pohled, ale to jsem mu nedovolil.

Za ruku, kterou jsem nepustil, byl přitažen blíž.

A vášnivě políben.

Schoulil jsem si ho do obětí v klínu a hladil jeho vlasy. Viditelně se uvolnil a znovu zavřel oči.

„Říkal jsem, že se uvidíme, jednou." Mluvil jsem si spíš pro sebe..

„O čem zase mluvíš?" Odpověděl mi podrážděně.. protože nevěděl o co se jedná.

„To nic, jen jsem si uvědomil, jak moc tě miluju." Položil jsem svoji hlavu do jeho vlasů a jen se blaženě usmíval.

Už jsem odpověď nedostal, moje porcelánová panenka už znovu spala, v mém náručí.

Takžééé.. Nebojte Nick není pedofil :DDDD :D ... 

Marťa