013 [STRANGER THINGS]

Dlouhá cesta

Maminka přišla domů z práce ale nepřišla sama, vedla za sebou nějakou paní. ,,Ahoj zlatíčko. Jak jste se s tatínkem měli?" ,,Skvěle, hráli jsme si na kouzelnou říši!" vykřikla roční holčička. ,,Tohle je moje kamarádka Annemarie. Annemarie tohle je Betty moje dcerka." řekla paní co stála za ní. ,,Ahoj Betty já jsem Annemarie Lirysu. Můžeme si spolu taky někdy hrát co na to říkáš?" řekla Annemarie. ,,To by bylo skvělé." odpověděla holčička.

Probrala jsem se v autobuse. Všichni spali.,,El!" vykřikla jsem vzbudila se El a ještě Mike. ,,Už vím jak se jmenuje." Vstala jsem a vzbudila jsem ještě Max, Lucase, Suzie a Dustina co jsou přes uličku. ,,Měla jsem sen co byl vzpomínka na to jak mi máma představila její kamarádku. Je to Annemarie Lirysu a moje jméno je Betty." řekla jsem jim. ,,Ale říkejte mi prosím Annie." ,,Takže až se vrátíme z Ruska budeme hledat Annemarie Lirysu?" zeptal se Mike. ,,Jo, když vám Kali volala tak jsme šli někam kde nám řekli číslo na Jimma Hoppra můžeme to zkusit znovu." řekla jsem já. ,,Můžu pokračovat ve spánku?" zeptal se Lucas. ,,Jo." řekla El. A mě najednou projela hlavou prudká bolest naštěstí si toho nikdo nevšiml. ,,Asi už taky půjdu spát." řekla jsem jim a nasadila si masku přes oči.

Byla jsem ve Varlej Lab. Proti mě běžela dívka asi ve věku sedmi let v nemocničním hadru a s vyholenou hlavou. Za ní běželi rusové, holčička běžela ke vchodu. Běžela jsem za nima, něco mi to připomínalo. Vyběhli jsme ven a tam už neměla neznámá dívka šanci, rusové jí oblkíčili. ,,No tak třináctko víš že proti nám nemáš šanci tak se vrať domů." řekl Dr. Parijivica. ,,Pane jaké tresty máme použít?" zeptala se jeho gorila. ,,Tohle bude stačit. Dejte jí to do stehna." řekl a podal mu nějakou tyč. Ten popošel k dívce přiložil jí ke stehnu tu věc a zmáčkl tlačítko. Bolelo to i mě. ,,AAAAAAAAAA!!!!" křičely jsme obě ano až tak moc to bolelo myslela jsem že umírám.

Probudila jsem se s křikem v autobuse. Všichni už byli vzhůru a koukali se na mě. ,,Další sen?" zeptala se Max. A já kývla. ,,Zaspala jsi snídani. Teď budeme vystupovat a stavíme se na oběd." řekla Em co seděla za mnou s nějakým chlapem. Na příští zastávce jsme už vystoupili a našli jednu restauraci. ,,O čem se ti zdálo?" zeptala se El u jídla. ,,No vrátila se mi další vzpomínka. Tentokrát na jednu věc co se stala když mi bylo sedm let.." řekla jsem jí. ,,A můžu se zeptat co se stalo? Někdo ti ubližoval?" zeptala se Suzie. Em řekni jim prosím o mém nepodařeném ůtěku v sedmi letech. Řekla jsem Emmě myšlenkou a odešla ven ale jen tak daleko abych slyšela co jim řekne. ,,No když jí bylo sedm tak zkusila utéct ale dohonili jí, nedali jí žádný trest. Jen jí dali ránu extra silným paralizérem....Byla jediná kdo to kdy přežil..." řekla jim Em. ,,Kolik lidí to nepřežilo?" zeptala se potichu Max. ,,Hodně, samí vojáci a vězni ale i jeden subjekt jménem Tina s číslem dvacet..." Hlesla Emma. ,,To nás mrzí. Musela to být obrovská bolest když to jako jediná přežila." řekl Will. ,,Ona si to ani nepamatovala a já jí to radši nepřipomínala." řekla jim ještě Emma. Najednou jsem ucítila jak mě někdo ze zadu objal otočila jsem se a byl to Will.

Po obědě jsme nasedli na další bus a vyjeli směr New York. Od tamtud poplaveme lodí do Švédska a potom různýma autobusama do Novoyerudinskiy a od tud pěšky asi třicet kilometrů do Varlej Lab. Takže nás čeká dlouhá cesta.

________________________________________________

Další kapitolka tak mi prosím napište názor do komentu děkuji.