Different but same World

-32-

,,Vážně jí tam chceš donést tolik jídla?" zeptal se nechápavě Adam. Zrovna jsme zastavili před domem Paige. 

Prosila jsem ho, jestli bychom se nemohli cestou stavit v obchodě. Chtěla jsem Paige udělat radost jídlem. Koupila jsem aspoň troje balení chipsů, spousty sladkých čoko tyčinek, slané tyčinky, žvýkačky a sladké pití. Málem jsem to neunesla.

,,Ona to potřebuje!" řekla jsem naprosto vážně.

Adam jen zakroutil hlavou a nasadil zpátky svůj otrávený obličej. Tvářil se takhle dost často...

,,Máš se vůbec, jak dostat zpátky?" zeptal se ještě předtím, než jsem vystoupila.

,,No, buď se projdu na autobus nebo mě vyzvednou rodiče," pokrčila jsem nezaujatě rameny.

,,Neříkala jsi, že zastávka je daleko."

,,No, říkala, ale v nejhorším případě to nepůjde jinak."

,,Dobře," pokrčil rameny.

,,Díky za odvoz, vážně si toho vážím," snažila jsem se o upřímný úsměv. A docela se mi to dařilo.

,,Nemáš zač!" usmál se taky upřímně. Bylo divný ho vidět se smát. Nějak to nesedělo k jeho povaze. 

,,Čau."

,,Počkej," ještě mě znovu zastavil. Zase jsem se vrátila na sedadlo.

,,Jak se jmenuješ příjmením?"

Pokrčila jsem nechápavě obočí a prohlížela si ho. Snažila jsem se zjistit, co tím sleduje.

,,Co? Nemůžu vědět tvoje příjmení?" zeptal se dotčeně.

,,Zas tak dobře tě neznám."

,,Ale necháváš se ode mě vozit."

Dobře, tohle byla pravda, ale jen v krajních situacích.

,,Eversnová."

Adam vytáhl telefon a chvíli na něm něco hledal.

,,Vážně si mě hledáš na instagramu?" zeptala jsem překvapeně.

,,Co? Vadí ti, že na tebe budu mít kontakt? Třeba si někdy budu chtít vybrat těch několik laskavostí," škodolibě se usmál.

,,Přesně proto nikomu neříkám svoje jméno, začnu být zapamatovatelná a začnou po mě lidi něco chtít," poznamenala jsem kysele.

,,Tak se měj Mio Eversnová," usmál se.

,,Čau."

Zamířila jsem k velkým vstupním dveřím a zazvonila. Jak jsem čekala, tak mi docela rychle otevřela mamka Paige.

Zářivě se usmála, ale bylo vidět, že má o Paige strach.

,,Mio! Tak ráda tě vidím. Přišla jsi za Paige? Určitě tě ráda uvidí."

,,Ano, jak jí je?" zeptala jsem se opatrně ještě pořád před dveřmi.

,,Drží se, ale znáš ji... Moc si to bere. Pojď dál. Paige je ve svém pokoji."

Ukázala mi na druhou stranu velkého obýváku ke schodům. Zula jsem se a zamířila rovnou tam.

Opatrně jsem zaklepala na Paiginy tyrkysové dveře. Pamatuju si, že když jsme se před rokem a půl spřátelili, chtěla jen změnu. Potřebovala se změnit z té zlé holky na někoho, kdo se bude podobat jí.

Ani nevím, proč jsme se začali bavit. Neměla nikoho jinýho a já jsem byla přesvědčená, že je fajn. Tehdy jsem za ní jen tak přišla a usmála se na ni. A takhle začalo naše přátelství. Chvíli trvalo než jsme si jedna na druhou zvykla, ale nikdy jsem toho nelitovala. Ty dveře jsem ji pomáhala natírat. Ještě teď jsou na místech bílé od původní barvy, protože jsme nějak nebyly nejvíc zručné.